Některé prožité okamžiky spolu zdánlivě nesouvisí, ale časem se naskládají na šňůrku a pak se spojí časovou linkou. Na Václavském náměstí jsem prožila kus života. I na něm čas nechává své stopy.
Listopad 1989
V době změny starých časů, stejně jako dávno předtím, docházelo na Václavském náměstí k hlavnímu dění v zemi. Socha Václava olepená letáky a pokyny, svědek našeho života, symbol naděje a spásy. Podle legendy právě on má spolu s blanickými rytíři zachránit naši zemi.
Květen 1992
Doba privatizace, změny pokračují a postupně se dotýkají mého života. Je konec jedné etapy, brzy začne jiná, netuším jaká. Nemám ráda změny.
„Je mi to docela líto, nechci, aby to tady skončilo,“ svěřuji své pocity jednomu pouličnímu muzikantovi. Utěšuje mě, on se změn nebojí. Všechno prý jednou skončí. Má pravdu a když to říká, sám neví, že změny se dotknou jeho mnohem dříve nežli mě. Zatím co stál v uniformě Švejka s trochu přihlouplým úsměvem a zpíval na náměstí, okolnosti pracovaly a záhy se musel přestěhovat. Kdoví kam?
Červen 2005
Barcelona. Bulvár La Rampla. Je to prý něco jako náš Václavák, říká nám průvodkyně a já s kamarádkou se na něj s nadšením vrháme. Oživlé sochy, ty doma na Václaváku nemáme, nechtějí se fotit, jedině za 2 Euro. Bez nich se schoulí a schovají, aby lakomí turisté neměli nic. Nerozumím té řeči soch, ale brzy mi dochází, že chtějí hlavně peníze, tohle brzy pochopíme a tak si vymýšlíme finty, jak ulovit fotky nenápadně. Některé sochy jsou zlaté, některé vypadají omšele a zašle. Jenomže je to něco, co k nám zatím nedorazilo a tak po tom obrázku moc toužíme. La Rampla není skutečný Václavák, uprostřed ulice je všude představení právě pro turisty, všude cedulky s cenami.
Prosinec 2011
Vystoupím u muzea a táhne mě to ke Sv. Václavu. Pořád je obležený svíčkami, je jich tam tolik, stále svítí a přibývají. Turisté si je fotografují, nejlepší záběr je ten, kde v pozadí visí fotografie Václava Havla. Je sychravo, drobně prší a nebýt stromečku, nevím, že jsou Vánoce. To místo je snad magické, má zvláštní energii, červená barva většiny svíček vyzařuje tichou uklidňující pohodu a zase cítím trochu naději.
Jdu tedy dál, pod vánočním stromkem visí cedule, že se dnes konají procházky Václavákem zdarma. Stačí počkat do čtyř a pak můžu jít i s průvodkyní. Jdu sama, náměstí znám nazpaměť, už blízko voní malý vánoční trh a jeho atmosféru umocňují staropražské písničky. Zaposlouchám se. A vida, na harmoniku hraje Švejk! Že by to byl ten „můj?“ Podle hlasu bych si na to skoro vsadila. Škoda, že je tak šero a nemám s sebou brýle na dálku. Zkusím to více zblízka?
Něco mě zarazilo a já najednou chápu, že nemá žádný smysl dopátrat se pravdy. Také mě zarazilo pomyšlení, že se přiblížím a budou chtít dvě euro. Jako bych byla zpátky na tom bulváru La Rampla. Zkouším ještě najít oživlou sochu, ale bez úspěchu, až mi do cesty přišla lavička a na ní seděla socha v životní velikosti. Nebyla živá, ale byla jim velmi podobná. Snad časem ...
Listopad 1989
V době změny starých časů, stejně jako dávno předtím, docházelo na Václavském náměstí k hlavnímu dění v zemi. Socha Václava olepená letáky a pokyny, svědek našeho života, symbol naděje a spásy. Podle legendy právě on má spolu s blanickými rytíři zachránit naši zemi.
Květen 1992
Doba privatizace, změny pokračují a postupně se dotýkají mého života. Je konec jedné etapy, brzy začne jiná, netuším jaká. Nemám ráda změny.
„Je mi to docela líto, nechci, aby to tady skončilo,“ svěřuji své pocity jednomu pouličnímu muzikantovi. Utěšuje mě, on se změn nebojí. Všechno prý jednou skončí. Má pravdu a když to říká, sám neví, že změny se dotknou jeho mnohem dříve nežli mě. Zatím co stál v uniformě Švejka s trochu přihlouplým úsměvem a zpíval na náměstí, okolnosti pracovaly a záhy se musel přestěhovat. Kdoví kam?
Červen 2005
Barcelona. Bulvár La Rampla. Je to prý něco jako náš Václavák, říká nám průvodkyně a já s kamarádkou se na něj s nadšením vrháme. Oživlé sochy, ty doma na Václaváku nemáme, nechtějí se fotit, jedině za 2 Euro. Bez nich se schoulí a schovají, aby lakomí turisté neměli nic. Nerozumím té řeči soch, ale brzy mi dochází, že chtějí hlavně peníze, tohle brzy pochopíme a tak si vymýšlíme finty, jak ulovit fotky nenápadně. Některé sochy jsou zlaté, některé vypadají omšele a zašle. Jenomže je to něco, co k nám zatím nedorazilo a tak po tom obrázku moc toužíme. La Rampla není skutečný Václavák, uprostřed ulice je všude představení právě pro turisty, všude cedulky s cenami.
Prosinec 2011
Vystoupím u muzea a táhne mě to ke Sv. Václavu. Pořád je obležený svíčkami, je jich tam tolik, stále svítí a přibývají. Turisté si je fotografují, nejlepší záběr je ten, kde v pozadí visí fotografie Václava Havla. Je sychravo, drobně prší a nebýt stromečku, nevím, že jsou Vánoce. To místo je snad magické, má zvláštní energii, červená barva většiny svíček vyzařuje tichou uklidňující pohodu a zase cítím trochu naději.
Jdu tedy dál, pod vánočním stromkem visí cedule, že se dnes konají procházky Václavákem zdarma. Stačí počkat do čtyř a pak můžu jít i s průvodkyní. Jdu sama, náměstí znám nazpaměť, už blízko voní malý vánoční trh a jeho atmosféru umocňují staropražské písničky. Zaposlouchám se. A vida, na harmoniku hraje Švejk! Že by to byl ten „můj?“ Podle hlasu bych si na to skoro vsadila. Škoda, že je tak šero a nemám s sebou brýle na dálku. Zkusím to více zblízka?
Něco mě zarazilo a já najednou chápu, že nemá žádný smysl dopátrat se pravdy. Také mě zarazilo pomyšlení, že se přiblížím a budou chtít dvě euro. Jako bych byla zpátky na tom bulváru La Rampla. Zkouším ještě najít oživlou sochu, ale bez úspěchu, až mi do cesty přišla lavička a na ní seděla socha v životní velikosti. Nebyla živá, ale byla jim velmi podobná. Snad časem ...
