Nedávno mne pobavila dcera. Jelikož se jejím přičiněním ze mne stala tchyně, přesunula jsem se do škatulky „neoblíbený druh“. Vědoma si této skutečnosti čekám, až zavolají sami, na návštěvu pozvu, když odmítnou, tak to neřeším, mám-li chuť zajít, tak se včas ohlásím a pokud možno návštěvu protáhnu na dobu nezbytně nutnou. Není to z důvodu nelásky, ale ať chceme nebo
ne, každá rodinka si zaběhne své rituály a pak si žije v kolejích. Když nastane delší vybočení, začíná nervozita. Takže je dobré poznat správnou chvilku a rozdat polibky na rozloučenou.
Občas slýchávám poznámky, že chodím málo na návštěvy. Oto víc mne pobavilo, když mi volala dcera. Zřejmě stála u okna a uprostředhovoru asi zapomněla s kým mluví. Najednou řekla: „Ježíš, přijela tchyně. No, toje dobrý.“ Zeptala jsem se taktně, jestli mají ohlášenou návštěvu a ona na to:„Ne a zrovna tady máme šílený bordel, protože jsme celý víkend flámovali.“
Tojsem věděla, neboť mi přišly tři SMS z flámu. Hovor brzy skončil a ve mně seozvala škodolibá snacha. „Kyš kyš“ říkala jsem si v duchu a přála dceři ty pravé manželské radovánky. Když jsem byla mladá jako ona, stávalo se mi něco podobného. Bydleli jsme s jednou tchyní na patře a druhá byla o ulici dál. Nečekaná návštěva byla poměrně častým překvapením. Pozdrav zněl obvykle takto: „Teda děti, vám tady snad bouchla atomovka?“ Moje tchyně – manželova maminka –
je zapřisáhlá pořádnice a moje máma, která to měla vždycky na háku, se postupem doby dostala do stejného stádia. Raději chodívám na návštěvy k nim.
V této souvislosti mne ale v životě potěšila jedna kolegyně, která se kdysi vyjádřila, že má doma „dvacetiminutový bordel“. Dívaly jsme se na ní, co tím myslí a ona podala vyjádření: „To znamená, že když se budu věnovat dvacet minut intenzivnímu uklízení, budu mít doma zase pořádek.“ Na tom něco je. Kdysi jsme to zavedly a rozdělily role s dcerou. Každá začala jednou
týdně z jedné strany uklízet a za čtvrt hodiny jsme se sešly. Teď, když jsem sama, musela bych tomu věnovat asi půl hodiny. Ale intenzivně. Čímž chci naznačit všem návštěvám, že kdyby měly cestu, tak by měly předem zavolat minimálně půl hodiny, jinak budou nevítané.
ne, každá rodinka si zaběhne své rituály a pak si žije v kolejích. Když nastane delší vybočení, začíná nervozita. Takže je dobré poznat správnou chvilku a rozdat polibky na rozloučenou.
Občas slýchávám poznámky, že chodím málo na návštěvy. Oto víc mne pobavilo, když mi volala dcera. Zřejmě stála u okna a uprostředhovoru asi zapomněla s kým mluví. Najednou řekla: „Ježíš, přijela tchyně. No, toje dobrý.“ Zeptala jsem se taktně, jestli mají ohlášenou návštěvu a ona na to:„Ne a zrovna tady máme šílený bordel, protože jsme celý víkend flámovali.“
Tojsem věděla, neboť mi přišly tři SMS z flámu. Hovor brzy skončil a ve mně seozvala škodolibá snacha. „Kyš kyš“ říkala jsem si v duchu a přála dceři ty pravé manželské radovánky. Když jsem byla mladá jako ona, stávalo se mi něco podobného. Bydleli jsme s jednou tchyní na patře a druhá byla o ulici dál. Nečekaná návštěva byla poměrně častým překvapením. Pozdrav zněl obvykle takto: „Teda děti, vám tady snad bouchla atomovka?“ Moje tchyně – manželova maminka –
je zapřisáhlá pořádnice a moje máma, která to měla vždycky na háku, se postupem doby dostala do stejného stádia. Raději chodívám na návštěvy k nim.
V této souvislosti mne ale v životě potěšila jedna kolegyně, která se kdysi vyjádřila, že má doma „dvacetiminutový bordel“. Dívaly jsme se na ní, co tím myslí a ona podala vyjádření: „To znamená, že když se budu věnovat dvacet minut intenzivnímu uklízení, budu mít doma zase pořádek.“ Na tom něco je. Kdysi jsme to zavedly a rozdělily role s dcerou. Každá začala jednou
týdně z jedné strany uklízet a za čtvrt hodiny jsme se sešly. Teď, když jsem sama, musela bych tomu věnovat asi půl hodiny. Ale intenzivně. Čímž chci naznačit všem návštěvám, že kdyby měly cestu, tak by měly předem zavolat minimálně půl hodiny, jinak budou nevítané.
