První tři roky svého života si pamatuji už jen matně. Ale později jsme se přestěhovali od jedné babičky ke druhé. Do Krče do vily u silnice. Babička z maminčiny strany byla švadlena. Šila doma a postupně nás při práci vychovala. Máma doručovala poštu a babička obstarala vše potřebné. Bydlela na stejném patře a tak jsme děti často přebývaly u ní. V kuchyni mívala velkou dřevěnou postel a naproti šicí stroj. Za postelí mívala zastrčenou velikou dřevěnou desku. Přikryla celou postel a sloužila jako pracovní stůl.
Po obědě nás babička zahnala do své postele, vytáhla desku a na ní začala tvořit svoje veledíla. Kreslila křídou a střihala šaty podle střihů. Taky křídu vyklepávala a přitom si potichu pískala. Já a sestra jsme bývaly potichu zalezlé, poslouchaly cvakání nůžek i šustění střihů. Někdy nás uspal zvuk staré šlapací Singrovky. Babička uměla ušít snad všechno.
Střídaly se u ní zákaznice, měla pár stálých. My jsme na ně zvědavě pokukovaly a hrály si s módami. Na obálkách časopisů bývaly krásné dámy v perfektních účesech. Jedna zákaznice vozila babičce katalogy z NSR. Podle nich pak dělala návrh a zdobila šaty. Šila pro dámy, nevěsty i družičky. Také jedné zpěvačce, která zpívala ve sboru, v té době hodně populárním. Chodily k ní i paní učitelky z okolí. Všechny ženské se babičce zpovídaly, naporoučely šaty a pak chodily zkoušet a vyzvedávat.
Mívala v pokoji veliké zrcadlo. Taky tam mívala róby jako z pohádky. Visely na ramínkách a my jsme se směly jen dívat. Byly to malé poklady. V domě měla ještě konkurenci, krejčího z Vinohradského divadla. Ale ten šil pro pány, tak se spíš doplňovali. Babička Boženka mívala svatou trpělivost.
Když jí později dcera nadělila do výchovy ještě dvojčátka, bylo jí bezmála pětašedesát. Přesto to zvládla, nikdy jsem ji neslyšela si stěžovat. Dědu jsme nepoznaly, byla vdova. Tiché stvoření, co pořád pracovalo a nikdy ani nevzdechla. Moc skromná osoba. Žila v našem kruhu až do svých posledních dnů, prostě naše pohádková babička.
I po skoro čtyřiceti letech od jejícho odchodu na babičku vzpomínáme často, protože byla každodenní součástí naši rodiny. A její vliv je dodnes vnímán jako odkaz, který jsme si odnesli všichni sourozenci do života a moc jí za to děkujeme. Naučila nás žít skromně, nezávidět, vzájemně si fandit a přát si dobré, šetřit, vážit si jeden druhého, mít rád lidi bez rozdílu a mít radost ze života, i když není každý den sluníčko a pohoda. Jak tiše a skromně žila a byla příkladem, člověk si takové věci ani neuvědomoval. V současném světě plném ostrých loktů a podrazů mi došlo, že při vzpomínce na tuhle babičku, která neměla nikdy moc jednoduchý život, musím přežít všechno, co mi přijde do cesty. Stejně jako ona.
