Uspokojuje mne pomyšlení, že nejsme šedé myši bez smyslu pro humor, ale najdeme si chvíli pro hru a pro vtípky. Jsou kořením života a chrání nás před vyhořením, což je téma, kterému chci ještě věnovat pozornost. Ale až příště. Dnes musím zavzpomínat na dobu puberty.
Miluji české filmy, protože z těch zahraničních tolik hlášek neznám. Jistě se tam nějaké najdou, ale musí se to vidět víckrát za sebou. České filmy máme několikrát přehrané a tak se některé nabízí úplně k odříkání. Takovým příkladem je třeba Mrazík. Teď si asi poklepete na čelo, že není český, uvedení Mrazíka je však záměrné, abych vás trochu znejistěla. Ať už ho máme či nemáme rádi, máme ho pod kůží. Já mám nejradši scénu, kdy Marfuša sedí v kožichu u smrčku a čeká na Mrazíka. Ten se přiblíží zezadu, oběhne ji zrychleně několikrát dokola a pak se zeptá: „Je ti, teplo, děvče?“ Nevím doslova, co Marfuša odpoví, ale v podstatě říká toto: „Co tady lítáš, dědku? Zima je mi, chci ženicha a peníze. Dej mi ho, ať můžu domů.“
Marfuša si mě získala. Je to příklad upřímného děvčete, které bez okolků říká, co cítí a nevěší nikomu bulíky na nos. Sice dostala nakonec povoz z prasátky, přesto neodešla s prázdnou. Nastěnka měla větší trpělivost a tak měla lepší výsledek, Marfuška zase nezdržovala. Ale je to ze života. Každý je jiný.
Vzpomněla jsem si na několik hlášek ze studentského života. V naší třídě bylo pár klaunů, co předváděli etudy, sotva se dostali před lavice, například ke zkoušení. Některé si připomínáme dodnes. Je to také klasika, ale nepřenosná na jiné, kromě našeho kolektivu. Něco ale zmíním. Nejlepším zdrojem zábavy pro nás byla francouzština. To jsme opravdu perlili. Nebyl to maturitní předmět, tak jsme to flákali, což se nám později nevyplatilo. Ostatním možná ano, ale mně a mé kamarádce ne! Seděly jsme spolu v lavici a abychom netahaly těžké pomůcky, rozdělily jsme si kdo bude co nosit na jaký předmět a mívaly jsme pomůcky dohromady. Tím nám odpadlo těžké učivo a přendávání tašek, ušetřil se čas na rande a skupinové veselí. Učení šlo mimo úplně, opravdu jsme byly rády, že přeložíme větu.
Jednou jsme se o přestávce pohádaly a já, trochu i z legrace, jsem si sedla do jiné lavice a vysypala jí tašku. Vtom vešla profesorka. Když viděla ten binec, tak jí vyzvala s úkolem k tabuli. Iva ztuhla a zkusila omluvu: „Paní profesorko, ještě jsem to nestihla, ale ráda bych se omluvila, že jsem výjimečně zapomněla domácí úkol.“
„Tak si vezměte slovník.“
„Bohužel dnes výjimečně nemám ani slovník.“ Její výjimečně byla lež jako věž.
„Tak si vemte učebnici.“
„Omlouvám se, ale dnes jsem si zapomněla i učebnici.“
Profesorka se podívala a s naprostým klidem jí sdělila: „Takže Nováková, máte postupovou zkoušku z francouzštiny.“ Nějak nepřístojně jsem se uchichtla, profesorka se podívala na mne a dodala: „Vy se moc nesmějte, vy jí máte taky.“ Kromě maturitních otázek jsme se ještě učily nazpaměť učebnici francouzštiny, aby nás k maturitě vůbec pustili. Dneska se tomu smějeme.
Úroveň našich jazykových znalostí by se dala názorně demonstrovat na jednom příkladu, kdy byl náš spolužák vyzván k překladu článku nazvaného: „Le hospital de la silence“ (ticho v nemocnici či tichá nemocnice). Po přečtení nadpisu se ani nerozmýšlel a řekl: „Hospoda u Šílence.“
A celá třída pochopitelně vyprskla.
Miluji české filmy, protože z těch zahraničních tolik hlášek neznám. Jistě se tam nějaké najdou, ale musí se to vidět víckrát za sebou. České filmy máme několikrát přehrané a tak se některé nabízí úplně k odříkání. Takovým příkladem je třeba Mrazík. Teď si asi poklepete na čelo, že není český, uvedení Mrazíka je však záměrné, abych vás trochu znejistěla. Ať už ho máme či nemáme rádi, máme ho pod kůží. Já mám nejradši scénu, kdy Marfuša sedí v kožichu u smrčku a čeká na Mrazíka. Ten se přiblíží zezadu, oběhne ji zrychleně několikrát dokola a pak se zeptá: „Je ti, teplo, děvče?“ Nevím doslova, co Marfuša odpoví, ale v podstatě říká toto: „Co tady lítáš, dědku? Zima je mi, chci ženicha a peníze. Dej mi ho, ať můžu domů.“
Marfuša si mě získala. Je to příklad upřímného děvčete, které bez okolků říká, co cítí a nevěší nikomu bulíky na nos. Sice dostala nakonec povoz z prasátky, přesto neodešla s prázdnou. Nastěnka měla větší trpělivost a tak měla lepší výsledek, Marfuška zase nezdržovala. Ale je to ze života. Každý je jiný.
Vzpomněla jsem si na několik hlášek ze studentského života. V naší třídě bylo pár klaunů, co předváděli etudy, sotva se dostali před lavice, například ke zkoušení. Některé si připomínáme dodnes. Je to také klasika, ale nepřenosná na jiné, kromě našeho kolektivu. Něco ale zmíním. Nejlepším zdrojem zábavy pro nás byla francouzština. To jsme opravdu perlili. Nebyl to maturitní předmět, tak jsme to flákali, což se nám později nevyplatilo. Ostatním možná ano, ale mně a mé kamarádce ne! Seděly jsme spolu v lavici a abychom netahaly těžké pomůcky, rozdělily jsme si kdo bude co nosit na jaký předmět a mívaly jsme pomůcky dohromady. Tím nám odpadlo těžké učivo a přendávání tašek, ušetřil se čas na rande a skupinové veselí. Učení šlo mimo úplně, opravdu jsme byly rády, že přeložíme větu.
Jednou jsme se o přestávce pohádaly a já, trochu i z legrace, jsem si sedla do jiné lavice a vysypala jí tašku. Vtom vešla profesorka. Když viděla ten binec, tak jí vyzvala s úkolem k tabuli. Iva ztuhla a zkusila omluvu: „Paní profesorko, ještě jsem to nestihla, ale ráda bych se omluvila, že jsem výjimečně zapomněla domácí úkol.“
„Tak si vezměte slovník.“
„Bohužel dnes výjimečně nemám ani slovník.“ Její výjimečně byla lež jako věž.
„Tak si vemte učebnici.“
„Omlouvám se, ale dnes jsem si zapomněla i učebnici.“
Profesorka se podívala a s naprostým klidem jí sdělila: „Takže Nováková, máte postupovou zkoušku z francouzštiny.“ Nějak nepřístojně jsem se uchichtla, profesorka se podívala na mne a dodala: „Vy se moc nesmějte, vy jí máte taky.“ Kromě maturitních otázek jsme se ještě učily nazpaměť učebnici francouzštiny, aby nás k maturitě vůbec pustili. Dneska se tomu smějeme.
Úroveň našich jazykových znalostí by se dala názorně demonstrovat na jednom příkladu, kdy byl náš spolužák vyzván k překladu článku nazvaného: „Le hospital de la silence“ (ticho v nemocnici či tichá nemocnice). Po přečtení nadpisu se ani nerozmýšlel a řekl: „Hospoda u Šílence.“
A celá třída pochopitelně vyprskla.
