S Drahuškou jsme se poznaly v době, kdy mi bylo asi dvanáct let. Stala se sousedkou mé babičky a pro mě byla trochu tajemná. Bydlela sama v bytě plném knih, v nichž byla spousta krásné literatury a poezie. Každou chvíli nějakou z nich vytáhla a předčítala, na každou situaci uměla najít příklady. S ní se člověk nikdy nenudil.
Působila trochu zvláštně, neměla děti a jezdila za ní spousta příbuzných. Původem z Moravy v Praze našla domov i práci. Byla zdravotní sestra a v době našeho seznámení měla už krátce do penze, přesto pracovala plně dál, očividně jí to těšilo. Měla lidi ráda a dávala to najevo. Její humor i život byly noblesní, před Drahuškou si nikdo nedovolil mluvit sprostě, ovládala krásnou češtinu, mluvila zásadně spisovně a tím nám ostatním dávala krásný příklad.
Staly jsme se kamarádky do té míry, jak se mohou přátelit ženy s odstupem dvou generací. Byla ještě o pár let starší než moje babička, vitální, ačkoli jí osud nesmazatelně poznamenal dětskou obrnou. Asi to byl důvod, proč se nikdy nevdala. Zvědavost mi nedala a chtěla jsem přijít na kloub, proč zůstala sama. Odvahu zeptat se přímo jsem ale nenašla a tak se kolem ní utvořila domněnka o nešťastné lásce s ženatým doktorem nebo někým úplně jiným a neznámým. Bylo to její tajemství.
Drahuška mi ukázala, jak krásná může být poezie, když se do ní začtu ve správném rozpoložení, i že máme každá svého vysněného prince právě v literatuře. Taky to, že se dá prožít šťastný život o samotě. Učila mě lásce k poslechu vážné hudby, protože viděla, že mě hudba přitahovala. Chodívaly jsme spolu na koncerty a do divadel. Pro mě to byla vždy velká událost, na kterou byly dlouhé přípravy, pro ni to byla samozřejmost. S noblesou se v té době pohybovala ve společenském kalhotovém kostýmu, zatímco já řešila, jaké šaty se hodí a jaké ne. Doba byla mnohem upjatější a na dobrém oblečení do společnosti záleželo. Přijít na Pražské jaro v kalhotách nebylo obvyklé.
Drahuška byla aktivní a s ní chodily na návštěvu i tradice. Na Velikonoce vždy přinesla vajíčko, rozkrojila ho a jedním podělila všechny okolo. Prý abychom se v době, kdy to budeme potřebovat, našli. Před koncem minulého století pak stanovila babičkám na lavičce pod okny jejich věžáku poslední cíl: sejít se tam i v roce 2000 a oslavit spolu začátek století. Jí se ho splnit nepodařilo. Od těch dob vděčně vzpomínám každé Vánoce, když dělám Drahuščiny nepečené kuličky.