Ona ale pochopení neměla a dožadovala se pozornosti. Musela jsem proto odběhnout a na toaletě se dozvěděla strašnou novinu. „Brácha našel mámu, sotva jí unesl, nemohl jí ani uzvednout, zavolal sanitku a teď je v nemocnici. Co se vlastně stalo, nevíme.“
Později jsem se všechno dozvěděla od mámy. Balila si věci na dovolenou, ale nedobalila. Promrzla, protože upadla a byla jí na zemi zima, v čase se ale neorientovala. Nevíme kdy upadla. Pamatovala si jen, jak někdo volal pod oknem a že jí zvonil telefon. Prý na sebe strhla peřinu a po podlaze válela sudy, protože nemohla vstát. Pár lidí jí shánělo, ale pomoci se nedovolala. Nemohla. Na mobil nedosáhla, otevřít nešlo a slyšet by jí nebylo.
Bohužel jejím dlouhodobým nešvarem bylo, že nezvedala telefon a sama od sebe se neozývala. Bratr bydlel ve vedlejším domě, denně se vídávali a ten osudný den měl nějakou neodkladnou práci. Já byla den předtím na návštěvě, tudíž jsme neměly o čem podrbat a sestře sice bylo divné, že se nedozvonila, ale mohla jít i na nákup. Shoda nešťastných náhod zapracovala, my jí našli moc pozdě. Seniorka, co nedávno chodila do práce, honila módu a dbala na svou postavu příliš nemocně nevypadala. Přesto nás mohlo varovat, že pár dnů předtím bez příčiny upadla a dost často jí bolela hlava. Ale na údajné migrény trpěla tak dlouho a denně polykala několik léků proti bolesti, takže to nikdo už nebral moc vážně. Měla svůj životní styl, k němuž patřilo i skuhrání a byla pod pravidelným lékařským dohledem.
Do nemocnice přijela potlučená, jak se tři dny předtím složila na betonovém chodníku a promrzlá, nastydla na té podlaze. Ale to nebylo to nejhorší. Když jsem jí viděla tak odevzdanou a stále bojující, sedla jsem si před ní na zadek. Tohle je pořád moje máma. Přes nepřízeň osudu se pere a pořád chce jen vyhrávat. Jenomže ztratila moc bodů na trati a najednou byla strašně slabá. Člověk by nevěřil, jak mrtvice umí hnusně seknout. Co teď? Chvíli můžeme lhát, ale jednou jí to dojde. Jak strašně smutné a beznadějné najednou bylo motto na mém blogu: „Hlavně to nesmí číst máma.“ Všechno se převrátilo a můj dřívější stud najednou převážilo přání, aby si někdy nějaký blog přečetla. Zatím na ní bylo moc i to, že jsme přišli na chvíli na návštěvu všichni tři. Bylo vidět, jak strašně jí každé slovo unavuje.
„Nesmíme to vzdát! Dokud má chuť do života, musíme být nablízku!“ Na tom jsme se po návštěvě všichni dohodli, jenom jsme ještě netušili, jak moc to bude těžké. Když je silná ona, musíme taky bojovat! Řekne se to lehce, tíha obrovská. Brečím málokdy, ale tenkrát to po dlouhé době nešlo ovládnout. Pláč osvobozuje a uvolňuje. Vydrželo mi to celý den a stejně to vůbec nepomohlo. Všechno se ve mně tenkrát sevřelo a zůstalo to tam. Totální zablokování. Ale kdo by myslel na sebe?