Nevím, kdo to vymyslel, ten systém, překládání a rozdělení pacientů. Není mi jasné ani podle jakého klíče se to řídí, maminu prostě po deseti dnech na neurologii přeložili na LDN a fertig. Ani mě to příliš nepřekvapilo, ze zkušenosti s jednou známou a také sousedem mi to ani divné nepřišlo, protože stav už nebyl akutní ale odpovídal tomu, že péče bude na dlouho.
Zpočátku se prostředí zdálo hodně stresující, ostatně o tom jsem se v minulosti zmínila, připomínalo to spíše lazaret. Poté, co původně nehostinné patro zrekonstruovali, připomínalo civilní prostředí. Nové koupelny a toalety byly příjemnou změnou, i když to většina pacientů nevyužívala, protože byli připoutáni na lůžko. Z pohledu návštěvy jsme tuto změnu ocenili, protože kapacity na patře pro všechny nebyly vyhovující.
Moje babička kdysi interní oddělení pojmenovala jako „odkladiště“ a přípravu na poslední cestu, každý pobyt v nemocnici na ni působil depresivně, při návštěvě mi vždycky sdělila, kolik lidí zase odvezli na věčnost, všudypřítomný pocit blízké smrti pro ni byl deprimující.
Byla jsem si toho vědomá a nejvíc se bála, že i mamka propadne depresi, až začne mít podobné myšlenky a začne výrazněji protestovat. Kupodivu byla ve výborné kondici psychicky, postupně měla vliv jen délka pobytu a dlouhodobé odloučení, na smrt vůbec nemyslela a skoro každý den se ptala, kdy už půjde domů. To jsme jí ale tak brzy slíbit nemohli, i když v koutku duše jsme očekávali verdikt lékaře o propuštění.
Nevím, kde jsem vzala informaci, že by její pobyt měl trvat tři měsíce a pak jí propustí. I po konzultacích s lékařkou se propuštění nerýsovalo, ačkoli jsme sami docela naléhali. Lékařka se ptala, co hodláme dělat dál a mezi řečí dala najevo, že ji naše naléhání překvapuje, vlastně počítala s tím, že maminku brzy přeloží neznámo kam. Dostali jsme doporučení vybrat si poskytovatele sociálního zařízení, ale to se nám zase nechtělo. Zpětně musím přiznat, že naše naléhání bylo bláhové a představa, jak máma leží doma na posteli a někdo z nás se o ní stará, vzala později za své, zatím jsme ale pořád neztráceli naději. Máma rehabilitovala, úspěch sice skoro žádný, ale bylo to jenom zdánlivé. Přece jenom bylo znát, že levá ruka není úplně ztuhlá, křeče povolují, že se při sezení už úplně nekácí, šlo to pomalu, museli jsme si přiznat, že tam asi zbůhdarma neleží.
Aby nebyla nemoc tak úplně stereotypní a máma měla zpestření, rozhodli jsme se aspoň na chvíli každý den vyrazit na zkoumání terénu na vypůjčeném vozíku. Šlo nám hlavně o to nevzít ji naději a podpořit maximálně psychiku. A taky si na takový život sami zvykat, s tím, že je poškození nevratné, jsme se postupně smiřovali.
Lékařka z rodiny sestry jí kladla na srdce, že je důležité mamku posazovat, aby pořád neležela, dohlédnout na podkládání pat, aby se neudělala proleženina a vůbec se snažila nám poradit a my zas její rady aplikovat do praxe. Byl to vzácný zdroj informací, navíc osoba, které máma důvěřovala a byla zvědavá na její názor, ačkoli ho stejně nevzala vážně. V tom zůstala svá, stejně neposlušná osobnost, jediné, co jí drželo nad vodou, bylo pomyšlení, že si jednou zase stoupne na své a zapálí si u kávy svou cigaretu. Nás zajímalo spíš to, aby nedostala zápal plic a vůbec se nám domů vrátila.