Dlouhá cesta k uzdravení pokračovala stěhováním do zrekonstruovaného patra eldéenky na další pokoj. V pořadí už byl třetí. Podmínky byly o něco kulturnější, na pokojích přibyly koupelny, WC a pokoje zářily novými čerstvými barvami.
Máma ležela s jednou pacientkou z bývalého pokoje, která ale stejně byla asi v kómatu nebo dosti tvrdě spala. Jsem laik, ale prostým okem jsem viděla, že paní má kapačku a je celá oteklá. Vypadala dosti nezdravě. Při setkání s jejími příbuznými jsme si vyměnili soucitné pohledy a vyslechli stesky, jak jejich maminka byla nedávno úplně fit a teď je na tom zle.
Byli jsme na tom stejně a chápali jejich starosti, oproti tomu mi přišlo jako velká odvaha, když jsme byli svědky „dobíjení energie“, různého zaříkávání a ještě léčby zázračným lektvarem, jehož složení jsme jakožto „blízcí“ získali. Nevím, zda to paní pomohlo, zakrátko na pokoji nebyla. Sama jsem o vhodnosti této léčby přesvědčená nebyla. Energie se přece předává i při kontaktu, rozhovoru, podávání lektvaru bych se v takovém stavu bála, i když složení bylo neškodné. Přesto bych sama byla v takovém stavu s jakoukoli aplikací čehokoli opatrná, protože vím, že může uškodit i narušování diety. Ale víra je asi mocnější a nechci ji nikomu brát.
My jsme si už zvykali na nemocniční stereotypy, snažili se mámě pobyt zpestřit, i když moc nebylo čím. Na starost ji dostala lékařka s ruským příjmením, už třetí, ale ta si brzy zasloužila naši důvěru. Ačkoli jsme se už zpravidla domluvili s personálem, ona brzy poznala, že zájem opravdu máme a tak si, třeba cestou do lékařského pokoje, našla minutku i na pár slov, či nakouknutí. To úplně změnilo atmosféru, mezi ní, námi a především maminou zavládla najednou důvěra a bylo to znát i na jejím zotavování. Zatím to byl ale jenom začátek.
Po pár dnech byla přestěhovaná do vedlejšího pokoje, rekonstrukce pořád probíhala, nyní byly na pokoji čtyři, ale máma byla celkem spokojená. Má lidi ráda. U personálu si získala svůj respekt tím, že sestrám radila, co mají uvařit k večeři a tak si chodívali pro typy, často se u ní objevoval fešný asistent a ochotně jí vypomáhal. Jedna sestřička ji totiž poznala a všem prozradila, že výborně vařila v jedné restauraci a dávala největší porce, což jí dodalo punc známosti a tím získalo protekci. Ovzduší najednou bylo takové domáčtější a daleko snesitelnější, máma sice toužila jít domů, ale už si nějak nepřipadala tak sama.