V době, kdy jsem byla s dcerou na mateřské dovolené, jsem se pravidelně snažila o úklid domácnosti. Bojkot domácích prací u mne začal mnohem později, ale v době, kdy se dcera blížila víc podlaze, jsem dbala, aby naše linoleum nebylo jen semeniště prachu a tak se muselo pravidelně vytírat. Ne, že by to byla moje oblíbená činnost. Tuto jsem vykonávala se značným sebezapřením, takřka z donucení, ale jelikož můj manžel občas utrousil nějakou poznámku, že chce doma pořádek, než to dočista vzdal a já chtěla mít klid, tak jsem občas vytřela.
Stejně tomu bylo toho osudného dne, kdy vytírání podlahy mělo předcházet ještě umývání nádobí. Poté, co jsem ucpala dřez zátkou a pustila vodu, mi do cesty přišlo něco, už si nepamatuji co, jen to, že ta věc odvedla mou pozornost a já se rozhodla ji neodkladně u sousedů vyřídit, než se voda napustí.
Tak se stalo. Návštěva se trochu protáhla, už si nepamatuji, zda tam kromě povídání došlo i na šálek kávy, jisté je jen to, že domů jsem se vrátila až trochu později. A voda tekla, dřez byl dávno plný. Když jsem otevřela po návratu dveře do kuchyně, byl tam rybník. Nezbylo, než zakleknout, vzít kýbl, hadr a vysušit záplavy.
Co čert nechtěl, ten den se mi, shodou okolností, manžel vrátil trochu dřív. Obrázek, co viděl ve dveřích, ho jistě potěšil. Žena, která klečí na kolenou s hadrem v ruce a poctivě vytírá, potěší většinu mužů. Ale když pak viděl odlesk hladiny na naší podlaze a zjistil hloubku, odporoučel se se slovy: „Tak já radši zase jdu!“ Sousedce o patro níž se taktně vyhnul. A já vytírala, vytírala. Napočítala jsem, bratru, osmnáct kbelíků vody.
Uznejte, že tolik vody na úklid spotřebuje málokdo! Naštěstí to tenkrát o patro níž neproteklo, Pán Bůh mě měl asi rád, tak se sousedka nic nedozvěděla a my měli opravdu pořádně vytřeno.