„Líbil se mi, pořád se tak krásně smál, byl pozorný a vetřel se mi do života, ani nevím jak. Nevadilo mi to. Všichni chlapi už mi sice lezli krkem, jsou s nima jenom starosti, užila jsem si svoje. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, však to znáš, ale on byl jiný. Možná proto, že je mladší, měl pro mě tolik pochopení, uměl povzbudit, když jsem povzbuzení potřebovala, objal mě, když bylo potřeba objetí,“ Eva se nakrátko odmlčela, sáhla po cigaretě a připálila si. Pomalu vdechla kouř, usrkla kávu a pak pokračovala ve svém monologu.
„Že je tak trochu ženatý, řekl, až když jsem se do něj zamilovala. Vadilo mi to, ale nedalo se s tím nic dělat. Představa, jak večer leží vedle manželky, zatímco já sama v posteli, jen s knížkou, je ubíjející. Opakuje se každý den, nemůžeš proti tomu dělat vůbec nic. Snad zapít nebo zahnat práškem na spaní.“
Eva se ironicky usmála a pak se odmlčela. Ilona poslouchala a hledala slova útěchy. Marně. V situaci, kterou Eva popisovala, nejsou slova útěchy, navíc s ní neměla zkušenost a tak se rozhodla jen poslouchat. Pobídla Evu, aby pokračovala: „A co jeho žena?“
„Prý mu nerozumí. To víš, to se poslouchalo dobře. Nerozuměla mu dlouho, byla panovačná, se sklonem k hysterii, říkal. Pořád mu volala, neodvážil se nevzít telefon. Dostával pravidelně úkoly a jakmile mu žena volala, pokaždé znervózněl. Ale byly chvilky, kdy mu dala pokoj a tak jsme si užívali samoty. Kéž by ten mobil někdy vypnul! Asi se jí bál. Snad mi to dělala schválně! Když se chvíli uvolnil, když mi s ním bylo chvíli hezky, zničehonic zase zavolala. Jako by měla radar, který by jí hlásil, že jsme zrovna spolu. Ale prý mu nerozuměla. Celých pět let. Pořád si mi na ní stěžoval a když to z něj vyšlo, zase se k ní vrátil.“
Ilona mlčela a poslouchala. Číšník donesl objednanou minerálku a zeptal se, jestli ještě nemají nějaké přání. Eva zakroutila hlavou a on odešel.
„A pak začal uhýbat. Na poslední chvíli odřekl svou návštěvu, poslal SMS, že přišlo něco neodkladného. Chvíli mi to nedocházelo, ale po čase jsem o tom začala víc přemýšlet. Zvykla jsem si na to, že se někdy stavil a najednou tam bylo prázdno. Nechodil, jen někdy zavolal. Chyběla mi jeho přítomnost, chybělo mi jeho pochopení, jeho hlazení. Zkusila jsem volat, říkal, že je všechno v pořádku. Na zprávu se ozval zprávou a tak šel den za dnem a nic moc se nedělo, chyběl mi, jenomže člověk si nakonec zvykne na všechno a tak mi musel stačit telefon. Utěšovalo mě, že je přepracovaný. Manželka mu přece nerozumí, přece mi to říkal pokaždé, když jsme se viděli. Znáš to, tohle neprověříš, musíš věřit, nic jiného nezbývá. Jenomže minulé úterý jsem šla na trh a tam ... celý rozevlátý tlačil kočárek a vedle něho manželka. Ta, co mu nerozumí...“
Ilona zamávala na číšníka a pak objednala láhev červeného.