Pokud nemáte moc příležitosti běžně trénovat cizí jazyky, vyrazte aspoň o dovolené někam do ciziny. Nemusíte daleko, stačí třeba do Maďarska. Tam vás naučí! Vzpomenete si i na to, co neznáte.
I já se sama sobě divila, běžně cizími jazyky nehovořím. Mám sice nějaký základ, jenomže dávno zapomenutý, protože se střední školou skončila i moje průprava. Děda mi kdysi říkával, že co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš a měl pravdu.
V kempu nedaleko lázní česky neuměli, moc jim nešla ani angličtina, o německou konverzaci se průběžně střídali, ale při příjezdu jsme vyřídili všechny formality a mně bylo fajn, že se moje učení zaměřilo na praktické věci související s ubytováním.
Hned na úvod nás stáhli z celé hotovosti – cena ubytování, lázeňský příplatek a navrch ještě kauce. S tou jsme nepočítali, museli jsme si vybrat v bankomatu, koruny totiž nikde nechtěli. Maďaři! Prý jenom hungaroše nebo euro!
Co s vrácenými forinty?
No, nic, kauce je kauce, složili jsme ji a v průběhu týdne naplánovali, za co ji v den odjezdu proměníme. Obchody plné uheráku, škvarků, naložené papriky...
Den odjezdu se přiblížil ještě dřív než bylo v plánu a tak běžím do recepce vyřídit potřebné. Sedí tam pr.elatá důchodkyně, od pohledu líná jako veš, co si brousí zuby na kauci. Aspoň tak se mi to zdálo.
„Chtěla bych vrátit apartmán, potřebujeme odjet.“ Vysvětluji německy a paní chvíli nechápe. Když dohledá, o koho jde, zeptá se, kdy chceme jet.
„Jetzt!“
Vytřeští oči, ale pochopí. To, že je náš mrňousek trochu krank jí neříkám, nemůžu si na to totiž vzpomenout. Co je jí bábě do toho?
„Haben si alles in Ordnung?“ Bába prostě nedá pokoj! Odpovídám: „Ja!“
„Auf hundert procent?“
„Ja, können Sie sehen!“
Zvedni zadek a koukej se jít podívat, lamentuji v duchu, co si bába myslí, že řeknu na osmdesát procent a ona si hned nechá něco od cesty? Snaží se najít mouchy a začíná přesvědčovat, že je třeba vybrat ještě lázeňský poplatek. Nerozumím úplně, píše nějaký papír, na něj něco maďarsky a pak počítá taxy, když vyšla konečná suma, naštěstí mi zapíná: „Ne, tohle už jsem platila! Mám papír!“
Jako střelená letím pro útržek papíru a když jsem se vrátila, okamžitě zrudla.
„Entschuldigen Sie, Kollege ...“
Jasně, výmluva na kolegu je vždycky jistota. Dělám velkorysou, ale na mě si teda nepřijde. Hned se mi zdáli podezřelí, můj cit na medy jedy zase nezklamal. Já už to nějak poznám, asi profesionální čich. Naštěstí jsem zvyklá schovávat papírky a hádat se. Na příště si pro jistotu zopakuji jadrnější výrazy.
Kauci jsem dostala celou, po zmíněném incidentu bába vyndala obálku a vysázela do forintu. Obratem byla v nejbližším obchodě proměněna za škvarky a papriku. Teď, když je mi po nich špatně, si říkám, že by možná bylo lepší, kdyby mě tam o ni obrali.
