Bylo právě pozdní letní odpoledne, když se na lince
ozval rozčilený hlas. Žena hlásila, že se její soused týden neobjevil.
Prý se po něm sháněli i z práce, ale nikdo neotvíral.
„Už je to nějaké
podivné, soused Kverka nikde není, manželka mu odjela na měsíc do
Ameriky, říkal, že bude sám, abych někdy zašla. Před pár dny mu tady
nechala pošťačka balíček, tak se snažím ho dohnat, klepu, zvoním, koukám
na ulici, auto je zaparkované, přitom nikdy nejezdil hromadnou
dopravou. Je to zvláštní. A navíc se mi zdá, že tam pořád teče voda.“
„Máme
výjezd,“ ohlásil strážmistr Houdek a otočí se na Pelce. Do Šrámkovy
ulice. Paní už čekala před vchodem dvojdomku a vyděšeně pobíhala sem a
tam.
„Vůbec nevím, co
mám dělat,“ byla úplně zoufalá a snažila se zapojit policistům do děje.
Strážmistr Houdek se snažil ji uklidnit, a když se mu to nedařilo,
přenechal péči místnímu policistovi. Po nezbytných úkonech se dostali do
bytu souseda násilím.
Obrázek,
jaký se jim naskytl, patřil k častým výjevům v jejich práci. V bytě
s luxusním vybavením byl zapnutý počítač, na podlaze hřály koberce,
v kuchyni už na talíři požíraly mouchy poslední zbytky, zatažené
závěsy jako vlnky bránily odpolednímu slunci a uprostřed obývacího
pokoje v křesle jakoby spal asi padesátiletý muž. Lékař ohledal tělo,
byly zajištěny důkazy, žádné stopy po násilí, zdálo se, že v bytě nebyla
ani živá myš. Nebýt v něm cítit podivný zápach, bylo by to bezvadné
místo pro život.
Když
tělo odvezla pohřební služba, byl byt zapečetěn. U vchodu stála paní
Mátlová a klepala se jako osika: „Takovej hodnej člověk. A co teprve
paní, ani nevím, jak jí to dát vědět, chudince, takovou dobu je pryč a
přitom se mají tak rádi.“
Oba policisté se rozloučili a zavřeli za sebou vrátka.
„Co tomu říkáte, Pelci,“ zeptal se strážmistr Houdek svého podřízeného: „bude v tom tentokrát láska nebo nenávist? Vsadíte si?“
„Tohle
vypadá na normální infarkt nebo embolku, tentokrát se nesázím, žádnej
zápas, poklidná smrt, spíš bych mu to měl závidět. Na vraždu to
neodhaduji.“
„Snad máte pravdu.“
Uplynulo
pár dní, během kterých se vdova musela vrátit. Její stáž v zahraničí
sice měla být původně delší, přesto se vrátila nadobro a další odjezd
neplánovala. Když se dozvěděla o smrti manžela, věcně zařídila všechno
potřebné a postarala se o důstojný pohřeb.
Zesnulý
měl volnou pracovní dobu, jako architekt často pracoval doma, proto se
s ním přišla rozloučit jen hrstka významných partnerů. Děti neměli,
dostavil se ještě bratr s rodinou a největší truchlící scénu nakonec
předvedla sousedka Mátlová, která celou událost nahlásila na policii.
Přišli se podívat i strážmistr Houdek s rotným Pelcem.
„Asi
jste měl pravdu, Pelci, v tom nebude láska ani nenávist, i když mi
trochu vrtá hlavou Mátlová. Všiml jste si, že měla ubrečené oči víc než
jeho manželka? Ta vypadala studeně a přitom všichni v okolí potvrdili,
jak se k sobě hezky chovali, že měli dlouholetý vztah. Na to, že má co
zdědit, brečela docela málo, nemyslíte?“
„Už
nechte těch spekulací. Přece víte, že většina vašich úvah o lásce a
nenávisti je úplně vedle, proč nad tím pořád bloumáte? Našel jste snad
nějaký motiv, důkaz, vražedný nástroj? Doktor přece taky říkal, že to
vypadá na infarkt, tak co se v tom pořád šťouráte?“
„Jenomže dneska ráno přišla pitevní zpráva. Měl v krvi děsnou dávku alkoholu a taky pěkně jedovatý tabletky.“
„Ale
my jsme nikde žádné nenašli, v jeho bytě nebylo nic, co by nasvědčovalo
sebevraždě, natož aby to byla vražda, to je mi teda záhada!“
Za pár dní oba policisté vyrazili do Šrámkovy ulice podruhé.
Na zvonek jim přišla otevřít vdova. Sousedka Mátlová zvědavě mačkala
svou záclonu, ale hlasy k ní nedolehly. Všichni se zavřeli do bytu,
který byl svědkem nedávné tragédie.
„Paní Kverková, máme pro vás velmi smutnou zprávu.“
„Jakou smutnou? Tu jste mi přece řekli už minule, ne? Je ještě nějaká horší?“ Zatvářila se nervózně, ale měla tichý klidný hlas.
„Váš muž byl možná zavražděn, zabil ho koktejl alkoholu se smrtící dávkou sedativ.“
„To
není možné, nikdy žádné léky neužíval, jak jste na tohle přišli? Musela
to být náhlá příhoda, přece seděl sám u počítače, nebo ne?“
„Ano,
to ano. Taky nám to vrtá hlavou, i to, kdo by měl zájem něco takového
udělat. Víme, že jste byla tak dlouho pryč, ale napadá vás třeba někdo,
kdo by se s vaším mužem nepohodl? Nebo nějaký motiv, který by to mohl
vysvětlit?“
„Měli jsme
se rádi, víte, on v poslední době moc nekomunikoval s ostatními, měl
toho moc a byl takový morous. Chtěl mít hlavně klid na práci, tak jsem
odjela a nechala ho tu. Ale denně jsme si posílali vzkazy po síti.“
„Máte ty vzkazy schované?“
„Ano pořád, pořád si je čtu.“
„Takže vám ani nebylo divné, že vám úmrtí oznamujeme?“
„Jak to myslíte? Byla jsem na druhé straně zeměkoule,“
„Přece jste si denně posílali vzkazy, nebylo vám divné, proč najednou nepíše? Můžete mi ukázat ten poslední?“
Neochotně
pustila strážmistra Houdka ke svému notebooku a otevřela poslední
vzkaz: Dej si do whiskey hodně ledu a vzpomínej na mě.
„Děkuji,“
strážmistr nakoukl a zavřel internet, a ačkoli byl ve službě,
překvapivě se zeptal: „Měla byste pro mě trochu whiskey s ledem?“
Vdova
klesla do pohovky a rotný Pelc obdržel příkaz zajistit z ledničky zbylý
led. Ostatní úkony byly jen věcí rutiny a podle výrazu pachatelky
nebylo třeba nic ověřovat rozborem. Byla průhledná jako ledová kostka.
„Tak
co, Pelci, měli jsme se vsadit, zase to byla vraždička. Ale když o tom
tak přemýšlím, nevím, kdo by vlastně vyhrál. Možná to nebylo ani
z lásky, ani z nenávisti, určitě to ale bylo pro prachy. A kdo ví, třeba
se někde v pozadí ještě nějaké ty city objeví. Třeba o tom ještě
všechno nevíme. Jenže, Pelci, jedno mi můžete věřit aspoň vy, někdy je
lepší ani všechno nevědět.“
„Jasně, máte pravdu jako vždycky. A můžete mi říct, jak na to vždycky tak rychle přijdete?“
„Pelci, vy asi nejste ženatej?“
