Žijeme v moderní době,
nevíme, co si přát pod stromeček, nadělujeme si nepotřebné věci a toužíme
dostávat zážitky. Možná je to doba, o jaké jsme jako děti snily a nyní sníme
zase o dětství. Nevím, jak to máte vy, já tedy určitě. A když poslouchám s vnoučkem
pohádku „Chaloupka na vršku“, zasním se a vrátím do dětských let.
Moje babička s dědou neměli
chaloupku na vršku, bydleli v suterénu činžovního domu uprostřed Prahy.
Nebylo to ideální bydlení, vlhko, trochu stín, čtyři schody pod sklepem, muselo
se topit kamny, zatahovat závěsy, aby nám nikdo nekoukal do světnice, mýt se na
štokrleti v lavóru, protože nebyla koupelna, ale na sporáku byl pořád plný
hrnec teplé vody a tak jsme nouzi nepociťovali. Když jsme přijely se sestrou na
víkend, babička vytáhla sedací vanu, postavila ji ke kamnům, děda přihodil pár
briket a pak jsme se jeden po druhém vykoupali v trochu větším škopku, co
připomínal vymoženost z dávného středověku. Babička nás vydrhla, vyměnila
vodu, špinavou vylila do kanálu na dvorku a tak pokračovala, dokud nebylo
všechno čisté a voňavé. S tím jsme obvykle strávili celý večer, pak se
koukali na televizi a nakonec usnuli.
On ten suterén měl své výhody,
ale taky nevýhody a to byla všudypřítomná vlhkost. Babička proto pořád větrala,
děda topil, ráno otevřeli všechna okna a pak obvykle vynesli peřiny a polštáře,
aby je mohli pěkně vyvětrat na sluníčku. Tak se na zábradlí vyhřívaly půlku
dne, po obědě děda vyběhl na dvorek, odnosil peřiny a polštáře zpátky do velké
manželské postele, kterou vyrobil kdysi jeho tatínek z poctivého dřeva,
babička bílé naškrobené damaškové peřiny ustlala a připravila postel k nejlepšímu
zážitku. V jejich ložnici se nikdy netopilo a tak měli poctivé
napěchované duchny, jaké už mají dnes málokde. Po slavnostním nedělním obědě
přišel ten nejlepší zážitek. Děda zavelel: „Jde se do peřin“ a všichni čtyři
jsme si vlezli do těch vyvětraných vysluněných peřin a směli se tam pomazlit a
vychrupat.
Tenhle zážitek už nikde
neseženu, Ježíšek mi ho nepřinese, ani kdybych ho podplatila. Babiččiny peřiny
nenahradí sebelepší deky a to hřejivé teplo jejich srdcí pod napěchovanými
duchnami bylo dopřáno jenom sestře a mně. Ráda bych vám dala okusit a tak píšu
aspoň tyto řádky. Za tyhle zážitky jsem opravdu vděčná, ale jsou nepřenosné.
Zato mi vzpomínky na ně nikdo nemůže odcizit.
