I my ženy, stejně jako muži, zatoužíme někdy po klidu o samotě a naplno prožíváme vydobyté chvíle, kdy si plníme ty nejtajnější sny. Po čase, když se dostaví ponorková nemoc, je třeba si dát pauzu a dokud to nepomine, trochu si od sebe oddechnout. Někde nastává v rodinách i větší prostor pro třecí plochy a je lepší na chvíli styčné body oddělit. Někdy to i dobře klapne a manželé se jenom míjejí. Zvyknout se dá na všechno, každá mince má dvě strany, jenom je třeba najít rub a líc. Přiznejme si to, stává se. Je ovšem třeba znát míru, ohlídat si začátek a konec.
Nabízí se otázka jak vyřešit konflikty k oboustranné spokojenosti, v ložnici začne být tak nějak pusto a prázdno, každý usíná jinde a jindy a tulení se vytrácí. S přibývajícími číslicemi na společném výročí může ještě začít v mysli hlodat pochybnost, jestli ty přehozené směny jsou opravdu z nařízení nadřízených, zda nejsou spíš výmyslem manžela.
Předpokládá se, že všichni v rodině kopou za společný cíl, někdy to ale vypadá spíš jak na bitevním poli. K nahlodání vzájemné důvěry stačí pár nejapných argumentů tchyně a je po snaze. Něco ve vzájemné důvěře se poruší, těžko pomůže jakékoli dokazování neviny. Ke znovuobnovení komunikace je nutné začít jednat a nic nenechat náhodě.
A tak se hodí udržovat teplo v rodinné ložnici. Může pomoci jakákoli metoda, třeba útok, jaký mi popsala jedna starší kamarádka u kávy. Nikdy se netajila tím, že její sexuální apetit je poněkud vyšší (zřejmě měl manžel také často rád své chvilky samoty).
„Tuhle jsem v noci nemohla spát a trochu se nudila, tak jsem ve čtyři ráno vzbudila starýho a hupla na něj!“
„A co on na to?“ ptám se.
„MUSEL!“
