No, krize, to je až pozdější kapitola našich vztahů, ale někdy děláme chyby rovnou na začátku. A třeba to ani nejsou chyby, možná je to někde zakódované, protože nás pořád přitahují jedinci, co mají podobné rysy i vlastnosti a navíc se nám právě ty vlastnosti, co nám zprvu připadají kladné, časem stanou odpornými.
Jako děti si vysníme svůj protějšek, který by nám imponoval, a pak hledáme a hledáme a máme-li dost štěstí, nalezneme. Jéje, ten má krásné vlasy! Vlasy třeba byly měřítko krásy mužů v dobách mého mládí. Frčely právě máničky a tak to pak u mě vyhrál jeden, co měl bujnou kštici. Sice už mu nyní skoro vypadala a jeho licousy mě trápí ve vaně, když čistím odpad, málo platné, co jsem chtěla, to teď mám, tak co skuhrám?
I muži si podvědomě hledají své vysněné ženy, a jak získávají zkušenosti, shodně s námi tvrdí, že je jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. Znám ženy, co zásadně přitahují sukničkáře nebo alkoholiky, jako by to bylo prokletí a nedaří se jim model zlomit. Zajímá mne, proč dochází k těmto zákonitostem a vychází mi, že klíč bude taky v naší osobnosti. Ten klíč, který otvírá srdce opačného pohlaví. Vždyť se navzájem ovlivňujeme a tak možná promítáme svůj vysněný obraz i do svého protějšku.
Není někdy chyba už v té naší představě? Možná jsme si vysnili ten obraz s chybou, možná ten, kdo nám byl příkladem, nebyl zas tak bezchybný, jak se na první pohled zdálo, možná někde v skrytu, aniž bychom o nich věděli, měl své chyby, jen je uměl dobře zakrývat. Nevím, jak vy, ale já si svoje představy často dělám podle skutečných osobností, odpovídají mým požadovaným prioritám, které mají právě ty vlastnosti, co mi imponují. A kdo je bez chyby, že?
Jednou mi imponoval nádherný muž. Měl všechno, co jen muži mohou mít, usměvavý, sympatický, zdálo se, že bude přesně prototypem muže, o jakém jsem si do té doby myslela, že už neexistuje. Potkávali jsme se často a mé okouzlení bylo silné, protože, na rozdíl od jiných, s nimiž jsem v té době měla co do činění, se nestyděl za své názory, byl pozorný ke všem ženám, mluvil slušně, zkrátka kladný hrdina.
Pak se jednou stalo, že jsem si nalila do skleničky colu a nechala zátku vedle lahve. Bublinky začaly vyprchávat a on přiskočil a utáhl tu flašku tak, že se nedala otevřít. Tu mi došlo, že je stejně bezohledný jako manžel, který mi to dělá taky a já najednou prohlédla. Je to stejný bídák, jako všichni ostatní! Kladní hrdinové neexistují.
Jenomže my ty ideály stejně pořád hledáme. Zaříkáme, čarujeme, modlíme se a čekáme, kdy se na nás štěstí usměje. Slibujeme hory doly, jenom aby se objevil ON a pak se stane, že se to přání splní. Bůh nás prý trestá tím, že nám dává, co si sami přejeme a my stále zkoušíme jeho nekonečnou dobrotu. Nejednou se stalo, že musel vyřizovat reklamaci našeho vlastního přání a pak to zase napravovat.
„Ahoj, co je nového? Sluší ti to!“
„Ahoj, ale ani se neptej, to jsou časy, klidně bych si s tebou všechno vyměnila.“
Lenka s Terezou se sešly po delší době na kus drbu. Jejich životy jsou v něčem podobné, obě vdané, velké děti. Žijí si životem nezadaných a někdy mají dlouhou chvíli, kterou tráví u kávy. Dlouho se neviděly. O to víc se na setkání obě těšily.
„Představ si, co se mi nestalo,“ povídá Lenka.
„Pamatuješ, jak jsem vždycky z legrace říkala, že bych chtěla pořádného milence?“ Tereza jen pokyvuje a nastraží uši. „Tak už ho mám!“
„No, to gratuluju, pořád jsi to říkala, pamatuju si to. A jaký je?“
„Úžasný! Nejdřív bydlel trochu z ruky, tak jsme se vídali jen občas. Byl ženatý, ale to mi nevadilo, aspoň jsme na tom byli stejně. Užívali jsme si to dost oba. On mi dělal všechno, co mi viděl na očích a já jemu taky!“
„Skoro ti to závidím, takové štěstí! Akorát nevím, jestli bych na to měla odvahu. Hlavně, že ti to vyšlo, jak sis přála!“
„No právě. Vyšlo. Až moc. Představ si, on se prý tak zamiloval, že se časem rozvedl. Prý aby mohl být pořád se mnou.“
„Tak to je vážný! A to za ním pořád jezdíš a on bydlí sám? Můžeš zajet častěji, ne?“
„Není kam. On prodal byt, přestěhoval se za mnou, našel si práci a teď čeká, co já udělám. Naštěstí mám dva byty, tak v jednom zatím bydlí. V druhém bydlí manžel a já abych se rozpůlila! Nemohla bys mi poradit, co s tím mám teď dělat? Já si totiž vůbec nevím rady.“
Nevím, jak to chodí teď, možná jsou dnešní vztahy úplně jiné, ale iluze si nedělám. Naši manželé se, stejně jako ti dnešní, nejvíc báli toho, aby jim nebyla přistřižena křidélka. Hlídali si svobodičku a velmi brzy si vydobyli výlučné postavení, kde nechyběla zábava a koníčky. A tak mi nezbylo, než zjistit, …
