A mraky plují

Co je běžné a co ne. Poraď si sám.

Myšlenky plují sem a tam. Oči hledají záchytné body. Ticho. Pomalu se smráká, na obloze plují mraky. Každý jiný... Napadá mne, že to nebe bude jeden pěkný velký binec. Dělá si snad vesmír co chce? Jeden mrak šedý, jeden bílý, jeden dvoubarevný.... Copak nemá Pán Bůh pořádnou šablonu, výstupní kontrolu, technologa, metodika, inženýry, reklamu? Jak to může dopustit v jednadvacátém století? Proč si nevezme příklad od lidí? U nás je to přece běžné mít na všechno jeden metr. Nebo dvojí? Trojí?  

Tak třeba si vezměme běžného člověka. Úplně běžný muž. Má dvě nohy, dvě ruce, manželku, dvě děti. Možná má i dvě ženy bokem, ale to se neříká. V hospodě si dá dvě piva, přečte dvojí noviny. Po druhé jde domů z práce, má byt dva plus jedna. Taková normální běžná rodinka. Používá běžné čistící prostředky, pere v běžném pracím prášku, jezdí v běžném voze, jí běžné porce. Má běžné nemoci, běžně maká, běžně se fláká. Takový průměrný šedý mrak.  

Bydlí se dvěma sousedy. První má manželku blondýnu, s ní jedno malé dítě, dvě děti z prvního manželství, jedno z druhého. Nemají vůz, mají kočár z bazaru, před výplatou si půjčují od sousedů. Kupují běžné prací prostředky a čučí v reklamě na ty neobyčejné. Prášek s granulemi, naplněný zaklínací formulí schovanou v barevných kuličkách, co jako zázrakem všechno roztrhané prádlo i zašije, je jejich tajným snem. Bílý beránek na obloze... 

Druhý soused nikoho nezdraví. Jeho mladá manželka touží po dítěti, vodí tři psy na vodítku ověšená drahou bižutérií, zásadně pere v těch nejlepších prostředcích, které by si běžná rodina nikdy nekoupila. Dívá se divně, kupuje nejdražší přípravky do myčky na nádobí, leští kapotu bavoráka drahými utěrkami a má doma stárnoucího páprdu, který tajně kouká po obyčejných manželkách svých sousedů a pohledem hltá jejich zaprané prádlo. Jenomže ..... ten pocit, ten pocit, že má všechno nej, podle poslední módy, že nepatří mezi ty běžné obyčejné lidi, kupující  levné prostředky na laciné prádlo, čistící WC vodou, ..... je prostě k nezaplacení.  

Jediné, co mu kazí radost ze života a je opravdu k zbláznění, je skutečnost, že musí taky koukat na ten binec na nebi, pro všechny stejný. 

Do Kremnice nikdy více

S kamarádkou ukájíme svou touhu po splynutí duší a kulturních zážitcích. Obě „švihlé“ stejným směrem máme zájem o památky a také tajemno. Vyrážíme na výlety a občas i na dovolenou. Dvakrát jsme vyrazily do lázní. Naposledy do Sklenných Teplic na Slovensko. 

Je to malá klidná vesnička. Pobyt jsme zvolily mimo sezónu, v půlce března a bylo to doslova za hubičku v porovnání s péčí, jaké se nám dostalo. Lázně a klid jsme si vychutnaly a obě na ně vzpomínáme. Zůstalo i pár fotek. Po této zkušenosti ale přemýšlíme příště o přesunu někam blíže civilizaci. Lázně nejsou jen o masážích a inhalacích, občas má chuť člověk s někým poklábosit nebo zajít lehce popít. Ale v této vísce dávaly slepice dobrou noc i hospodským, tak bylo beznadějné dělat cokoli kromě procházek. Okolí bylo sice krásné, ale být odkázány na dopravu, viděly jsme pouze okolní kopce. Naštěstí bylo nedaleko pár pěkných míst i na výlety. Nejdražší byl výlet do lékárny ve městě. Ale z jednoho levnějšího přidávám pár fotek.

Pohled na okolní krajinu z okna Lázeňského domu

Léčivý pramen - horká minerální voda

Všechno sleduje místní patron

Výlet do Kremnice

Pohled z hradu

Okolí hradu

Cesta z hradu dolů do městečka

Křížová cesta nedaleko Sklenných Teplic - objevena cestou domů. Na jaře krásně ponuré  a ukliňující místo.

Na slovíčko, manželky

Jeden příběh, co se vám nebude líbit.

Kdysi, ještě před léty, k nám chodil do bistra jeden moc pohledný muž. Byl ženatý, měl malého syna a každá z nás na něm mohla nechat oči. Chodíval pravidelně, pracoval kousek opodál, vlastně se pohyboval převážně na ulici a k nám se chodil občerstvit. Byl velmi přátelský. Časté setkávání s ním svádělo nás všechny k navázání důvěrného rozhovoru. Zůstalo však pouze u slov. Probírali jsme všechno, zažili spoustu legrace, k důvěrnému rozhovoru však, pokud se pamatuji, s žádnou z nás nedošlo. Věděli jsme, že má hezkou paní, dokonce úspěšnou. Při bližším dotázání však trochu tajemnou. Cosi jako paní Colombová. 

Občas se stávalo, že s ním přicházela žena, která připomínala spíš žebračku než krasavici. Žena s postavou, co v magazínech nebývá, s vlasy, co neviděly léta holiče, neměla ani zajímavou tvář. Však ve dvojici s ním si jí snad každý všiml. Byl to až zarážející rozdíl. Jednou mi to nedalo a zkusila jsem letmo zaútočit. Chtělo se mi zjistit, co je paní zač. Na první pohled bylo vidět, že sestra to nebyla a když, tak o hodně starší. Výraz jeho tváře však dával tušit, že tam bude něco víc. Na můj dotaz řekl: „Je mi s ní strašně hezky.“ A víc jsem se už neptala...  

Za krátký čas jsme se pak přestali potkávat. Až po létech mi při vzpomínce kdosi řekl, že se rozvedl. Později jsem ho zahlédla jednou na procházce. Vlastně jsem zahlédla oba z té zvláštní dvojice. Šli spolu, ona jen poslouchala a on jí cosi vyprávěl. Nevnímali okolí a vypadali opravdu šťastně.

Povídání s vrbami

 

Zkušenosti a životní osudy se předávají nejen z generace na generaci, ale zpravidla spíš mezi sebou při sdělování zážitků. Většina lidí tiše nese svůj příběh v sobě a situace, které si pro sebe řeší, ventiluje jen málo nebo postupně, podle toho, zda je může unést sám nebo potřebuje tu tíhu někomu předat. Asi každý z nás to svým způsobem zná, máme své přátele, s nimiž vyměňujeme zkušenosti či někoho blízkého. Ať už se podělíme nebo ne, stejně si tu svojí misku musíme vylízat nakonec každý sám. 

Údělem vrby je vyslechnout, zkusit zprostředkovat nezávislý pohled na nějaké řešení, snad i poradit. Je to úkol nelehký. Všechny stesky a nářky se zpravidla týkají partnerských vztahů, protože to se nás dotýká asi nejvíc. A každá rada je obvykle předem odsouzena k zavržení. Milostné vztahy jsou nevyzpytatelné a mohou se vyvíjet opravdu překotně. V případě svazku, kde se jedná o hašteření ve jménu lásky a očekává se vyřešení nějaké přechodné bouřky,  to člověk někdy riskne a poradí, i když je potom považován za hlupáka. Každá rada totiž chytrého hledajícího inspiruje k přemýšlení. V lepším případě ho dovede k závěru hodit hašteření za hlavu a věnovat ještě trochu energie partnerovi. Tady je i špatná rada prospěšná. Horší je to v případech, kdy už je každá rada drahá.   

Správná vrba jen ševelí a nikomu nic nevnucuje. V opačném případě by posezení u ní nebylo přínosné. Naopak by mohlo být zhoubné. Každý není obdarován schopností udělat si svůj vlastní úsudek a řídit se jen úsudky jiných nevede nikdy ke správnému cíli. Někdo má ale tak těžký úděl, že mu ani rozhovor s vrbou nepomůže. Může se jen vystýskat a případně skrýt před největším žárem. Víc pro něj vrba udělat nemůže. Snad proto jsou některé vrby smutné, dívat se na trápení druhých není nic veselého. Zalévání kalnými slzami nikomu nepřidá. Pak se i ta vrba musí zbavit napětí a pustit trochu ševelení po větru, aby si zachovala pochopení i pro druhé.  

Až se zase potkáte se svojí vrbou, klidně se jí vymluvte ze všech svých trápení. Vyslechne je. Nezapomeňte ale přidat zmínku o tom, co jste zažili pěkného nebo co jste pro sebe v poslední době udělali, aby byl váš úděl o něco lehčí. Napětí jejích větví poleví a pocítí upřímnou radost. Poznáte to podle veselejšího ševelení.

Pizza

Na těsto: půl litru teplé vody, droždí, lžička cukru, 5 lžic olivového oleje, 4 lžíce bílého jogurtu, kilo hladké mouky a sůl. Dávka je na 8 menších pizz.

Z droždí, cukru a trochy vody se připraví kvásek. Pak se přidá olej, jogurt a voda a promíchá se to. Nakonec se zapracuje mouka, do které se přidá sůl. Z těsta se udělá koule, potře se olivovým olejem a nechá dostatečně vykynout. Po vykynutí se z těsta udělají porce na pizzu, nechají se znovu chvíli vykynout a pak se vytvaruje pizza do formy nebo přímo na plech.

Na obrázku je pizza pokrytá rozpečenou slaninou s cibulí, olivami, oreganem, kysanou smetanou a navrch jsou kousky mozzarelly. Výborná je i s balkánkým sýrem.

Bechyně

Letos jsem namísto k jižním mořím zamířila do jižních Čech do malebného lázeňského městečka Bechyně. Manželovi se tam se mnou nechtělo, ale nakonec se nechal přemluvit a po návratu řekl, že se mu naše krátká dovolená líbila víc než Chorvatsko.
Kupodivu projevil zájem o všechny místní památky a bylo co objevovat. Zámek, klášter, okolí Lužnice i Zářečí poskytly zábavu na celé dny. Prozkoumali jsme vše, co bylo dostupné, v místním informačním centru byly velmi příjemné dámy, které nás nenechaly zahálet.
A tak jsme se dozvěděli pár zajímavostí. Zdejší slavný rodák Václav Pichl byl hudebním skladatelem a prý byl lepší, než samotný Mozart. Trochu jsem zapátrala a našla některá jeho díla na internetu. Možná byl lepší, ale prý se víc věnoval výuce hudby a jeho slavným žákem byl samotný Paganini. Jak říkal můj děda, světská sláva, polní tráva, takže není podstatné, zda se proslavil, důležité je, že své umění předal dál a můžeme se z něj těšit i dnes.
Na zámku v Bechyni se točil Kameňák, což připomíná cedulka v místním krásném parku. A nakonec zmíním Zářečí, které je, jak název napovídá, za řekou. Zářečtí mají zřejmě smysl pro humor. Na malém rynku, který ani náměsti nepřipomíná, je umístěno několik cedulí s pojmenováním tohoto místa. Každý, kdo chtěl mít své náměstí, mohl si umístit ceduli se svým jménem a toho zdejší občané prý využívali. Taky se rozhodli být součástí "UNITED STATES", ale to jim neprošlo. Dnes už prý o svá náměstí nikdo nestojí, museli za to totiž platit.
Co je možné v Zářečí, nejde všude, kdyby se podobné věci děly v Praze, nevím, jak by si s tím poradili Pražané, cizinci i taxikáři. 

Václav Pichl

Letní jogurtový koláč s ovocem

1 kelímek bílého jogurtu

1 vejce

1 prášek do pečiva

3/4 kelímku cukru

1,5 kelímku polohrubé mouky

Vše se smíchá dohromady, až vznikne hladké těsto, které se nalije do příslušné nádoby na pečení. Na zředění těsta v případě potřeby lze přidat kefír nebo acidofylní mléko. Na těsto se poklade ovoce podle chuti, hodí se jakékoli sezónní ovoce ze zahrádky a pak se přidá drobenka z cukru, másla a polohrubé mouky. Na obrázku je koláč s meruňkami.

Koláč se peče na 180 stupňů, až nabude zlatavou barvu a na povrchu má krustu z drobenky. Pro jistotu můžete vyzkoušet konzistenci koláče špejlí.