Říká se, že lež má krátké nohy. Ale není to tak úplně pravda. Má je tak dlouhé, jaké jí dáme.
Rozhodla jsem se přiznat. Jsem podvodnice. Ne sama, jsme v tom dva, ale dobře sehraná parta. Podváděli jsme jako děti a dodnes se to utajilo. Víme to jen my. On už to málem prozradil, naštěstí včas zmlknul. Teď už nás ale asi nikdo nepotrestá. Dopustila jsem se strašného podvodu. A nebylo to jednou. Trvalo to možná dva, tři roky, takže opakovaně. Naše strategie byla dokonalá, nikdy nikdo na to nepřišel. A není to ledajaká drobnost, mohlo to mít dalekosáhlé následky. Ale snad to byly liché obavy. Nikdo snad k újmě nepřišel, tak už to nemusíme tajit. Děti máme velké, on má ještě maličkou dceru, ale ta neumí číst a tak z toho snad skandál nebude.
Psala jsem spolužákovi čtenářský deník. Víc ho bavil fotbal a nechtělo se mu číst literaturu, tak na mě zakroužil svýma modrýma očima a já neuměla říci ne. Pilně jsem četla a psala výpisky z osnovy, či obsah knihy dvakrát. Jednou do svého čtenářského deníku, podruhé do jeho. Ten jsem psala jiným rukopisem, měl úplně jiný sklon písma, takže to byl hrozný škrabopis, který jsem musela natrénovat. A ještě malovat či lepit obrázky. Všechno prošlo. Nikdo na to nepřišel. Podivné! Výběr mojí literatury byl hodně holčičí, samý dívčí románek, klasici v tenkém vydání, knížky s velkými obrázky. Nikdo si ani nevšiml, že jsme četli naprosto stejné knihy ve stejném období. Asi to po nás nikdo nečetl. Naštěstí!
A protože spolu kámošíme dodnes, tak na něj prásknu ještě něco, co se mi nedávno pochlubil. Je odjakživa fotbalový fanatik. Taky trénoval a pořád lítal po fotbalech. Pak trénovat přestal a jeho partnerka se těšila, že si ho konečně užije. Když to tak nebylo, tak mu to vyčetla. A on jí na to řekl: „Musíš se hold smířit s tím, že mám ten fotbal radši než tebe.“ Od té doby nelituji, že jsem ho vyškrtla z mého tajného milostného deníčku.
Rozhodla jsem se přiznat. Jsem podvodnice. Ne sama, jsme v tom dva, ale dobře sehraná parta. Podváděli jsme jako děti a dodnes se to utajilo. Víme to jen my. On už to málem prozradil, naštěstí včas zmlknul. Teď už nás ale asi nikdo nepotrestá. Dopustila jsem se strašného podvodu. A nebylo to jednou. Trvalo to možná dva, tři roky, takže opakovaně. Naše strategie byla dokonalá, nikdy nikdo na to nepřišel. A není to ledajaká drobnost, mohlo to mít dalekosáhlé následky. Ale snad to byly liché obavy. Nikdo snad k újmě nepřišel, tak už to nemusíme tajit. Děti máme velké, on má ještě maličkou dceru, ale ta neumí číst a tak z toho snad skandál nebude.
Psala jsem spolužákovi čtenářský deník. Víc ho bavil fotbal a nechtělo se mu číst literaturu, tak na mě zakroužil svýma modrýma očima a já neuměla říci ne. Pilně jsem četla a psala výpisky z osnovy, či obsah knihy dvakrát. Jednou do svého čtenářského deníku, podruhé do jeho. Ten jsem psala jiným rukopisem, měl úplně jiný sklon písma, takže to byl hrozný škrabopis, který jsem musela natrénovat. A ještě malovat či lepit obrázky. Všechno prošlo. Nikdo na to nepřišel. Podivné! Výběr mojí literatury byl hodně holčičí, samý dívčí románek, klasici v tenkém vydání, knížky s velkými obrázky. Nikdo si ani nevšiml, že jsme četli naprosto stejné knihy ve stejném období. Asi to po nás nikdo nečetl. Naštěstí!
A protože spolu kámošíme dodnes, tak na něj prásknu ještě něco, co se mi nedávno pochlubil. Je odjakživa fotbalový fanatik. Taky trénoval a pořád lítal po fotbalech. Pak trénovat přestal a jeho partnerka se těšila, že si ho konečně užije. Když to tak nebylo, tak mu to vyčetla. A on jí na to řekl: „Musíš se hold smířit s tím, že mám ten fotbal radši než tebe.“ Od té doby nelituji, že jsem ho vyškrtla z mého tajného milostného deníčku.
