Někdy je život k smíchu i k pláči zároveň a tak si musíte vybrat, zda plakat nebo se smát. Tohle je autentický rozhovor s mojí mamkou, která se těší na propuštění z nemocnice. Řešily jsme spolu, co bude dál.
Pravidelní čtenáři ví, že je po mozkové příhodě, bohužel, zatím s vážnými následky. Až na občasné výpadky paměti je však orientovaná a domů se nejvíc těší na kávu a cigáro. Je vážně ponižující, když si člověk uvědomí, jak jsme závislí na takových zbytečných věcech, ale protože jsem taky jenom člověk, tak jí to pomyšlení dopřeju. Zákaz čehokoli stejně nikdy nezabral, naopak přitahuje víc.
„Mamko, tak už půjdeš brzo domů.“
Maminka trpí krátkodobými výpadky paměti a tak se nás na stejné věci ptá pořád dokola. Ale to se možná časem spraví. Ono taky není divu, protože při tak dlouhodobém pobytu ve stejném prostředí čas splývá i zdravým.
„No a kdy to bude? Co říkala doktorka?“
„Ještě nevím přesně, ale neboj, na Vánoce budeš doma určitě.“
„Asi jo. Oni mě propustí i kvůli sobě, aby jim ubyla práce.“
Na to se napijeme čokolády a já přikývnu. Po období vzdorování konečně dostala kus rozumu a začala cvičit s terapeutkou, což se projevilo tím, že bez problémů udrží rovnováhu, pomáhá při přesunu na vozík, dokonce se už postaví na nohu a můžeme jít drandit po areálu nemocnice. Vrcholem je pak večeře u stolu nedaleko televize, kde už asi měsíc „randíme“ s jedním pacientem bez nohy. Dělá nám společnost a někdy sledujeme filmy pro pamětníky či americké seriály. Mamince se sice trochu pletou herci, ale některé dřívější znalosti se navrátily rychle. Například v luštění křížovek je pořád jednička. Tentokrát si však povídáme stranou, protože vedle sedí další návštěvy a od dveří na balkón táhne. Maminka závistivě sleduje sestřičky, jak venku kouří.
„No a co bude dál? Musíme si promluvit,“ odpoutávám její pozornost, která rozhodně nepatří mému vážnému pohovoru, ale řeší úplně jiné impulzy.
„Co by bylo?“
„No, musíme vyřešit, co s tebou, potřebuješ celodenní péči a my chodíme všichni do práce.“
„Já budu brát příspěvek, tak vám tu práci zaplatím.“
„Ano, to budeš, mamko, ale i tak budeme muset spoustu věcí vyřešit. Buď budeš s někým doma, nebo půjdeš přes týden do domova důchodců a na víkendy domů. Musíš se nad tím zamyslet.“
„Mně je to jedno, hlavně mě vemte už odsud.“
„Dobře, ale přemýšlej o tom.“
„Tak se ke mně všichni nastěhujete a budeme tam bydlet spolu. Z mýho důchodu vystačíme.“ Vsuvka – myslela tím svůj byt 1+1 a nás, tři sourozence, zřejmě s rodinami. „Jasně, mami,“ rezignovaně odpovídám.
„Ale jak to uděláme s pečením? Pomůžeš mi otevírat troubu? Já to cukroví jednou rukou nevytáhnu.“ Začíná mi vysvětlovat, jak organizovala pečení cukroví na svatbu.
Vzdávám se. Myšlenka na cukroví je sice příjemná, představa, že se nás 12 tlačí v jejím 1+1 mě tolik štěstím nenaplnila a tak dopíjím čokoládu. Sestřičky už típly a šly přebalovat pacienty, výtahem se blíží večeře. Nejlepší je rozdělit den na dílky a věnovat se právě chvíli, která je příjemná. Co na tom, že na pečení cukroví jedna ruka nestačí? Je ho plný krám. Co na tom, že musíme vyřešit spoustu důležitých věcí? Proč teď? Když zrovna běží seriál? Však to nějak pořešíme. Prožít si přítomný okamžik a na ty příští nemyslet, asi jediný recept, jak se z toho všeho nezbláznit.
Napsáno v roce 2010
