Dlouhé zimní večery vybízí, aby si všichni sedli a vyprávěli. Občas slýchám, že se z nějakého důvodu doma moc nekomunikuje. Jestli to tak je, nejspíš vlivem spěchu a moderních médií, každý si zaleze ke své oblíbené obrazovce nebo se věnuje jiné oblíbené činnosti. Hodně lidí odvede z rodiny také práce. Ale když rodina večeří pohromadě, může vyřídit běžnou konverzaci i probrat všechny svoje problémy.
V rodinách, kde jsou malé děti, samozřejmě nemohou chybět ani pohádky, protože ony také právě prožívají příběh a musí získávat žádoucí zkušenosti. Děti se někdy dožadují pozornosti. K uklidnění stačí využít jejich dětské hravé fantazie.
Jednou jsme byli na horách s malým synovcem a protože se nedal příliš zvládnout, vymyslela jsem si skřítky. „Poslouchej, už se na tebe zlobí, že nemohou spát, tak buď chvilku potichu!“ „Neslyším je!“ odpověděl, ale když jsme spolu potom došli k oknu, najednou uviděl venku světýlko a uvěřil. Kupodivu skřítci zaujali jeho pozornost a dokonce i celý večer vydržel potichu. Myslel, že tam spí a uklidnil se. Na mojí dceru zas platila bouřka. Když byla moc rozjívená a náhodou se stalo, že odněkud zahřmělo, zpozorněla a běžela se podívat na oblohu, co že se tam děje. „Pánbíček se zlobí“, říkala jí babička a ona si uvědomila, že poněkud přestřelila. Příště už najisto věděla a když zahřmělo, sama ztichla: „Pábíek hobí“. Krásně přitom koulela svýma nevinnýma očima.
Až budu mít na starosti svoje vnoučata, počítám, že si vystačím bez pohádek. Samozřejmě pár klasických ovládám zpaměti, ale když zařadím povídání o svém dětství, jak jsem s babičkou chodila na mandl a strkala prsty pod rozpálený válec, vnucovala se paní zadarmo, abych si mohla vyzkoušet hru na pradlenu. Taky uslyší, jak kdysi stejná paní z mandlu natahovala háčkované dečky pomocí barevných špendlíků, aby silně naškrobené ztuhly a pak nádherně podbarvily porcelánový servis v babiččině vitríně. Určitě nezapomenu připomenout, jak jsme si chodili pro točené pivo do džbánu a hodný pan hostinský pokaždé přidal odměnu. Pěna ze džbánku pokaždé přetékala a to byla ideální příležitost trochu si jí olíznout a zvykat si na nahořklou chuť. Děda pak obřadně připravil k obědu sobě půllitr, babičce třetinku a mně maličkatý půllitříček, byla to asi 1 deci a já si hned připadala dospělá. A protože sestra nikdy pivo nepila, bylo mi tak nějak příjemně dospěle, možná ten pocit pramenil z toho, že jsem byla starší a myslela si, že právě proto mohu popíjet pivo, zatímco ona pije jenom limonádu.
S odstupem času vám všechno, co je fuč, připadá jako ta nejkrásnější pohádka. A dětství uběhne rychle. Některé části se pak někdy zdají těžko uvěřitelné, některé působí tajemně, ale většina mojí pohádky bude veselá, plná hudby, vzájemného pošťouchání a pochopení.
