Běžný všední den začíná zpravidla vstáváním na poslední chvíli, hektickou procedurou v koupelně, kde zbytek rodiny jenom překáží a u zrcadla se strkají nervózní žiletky s páchnoucím lakem na vlasy.
Pak se přesuneme do garáže nebo na zastávku MHD a přitom pořád koukáme na hodinky. Každá červená dokáže zvednout adrenalin, věčné kolony ve městě vzbuzují negativní vášně. Strkanice na stanici, mačkanice v tramvaji, plné sedačky v metru a je tu zkažené ráno.
Je nádherné vychutnávat si aspoň volný den, vstávat až okolo deváté, v pyžamu vyjít na zahradu nebo koukat z oken, pozorovat zbůhdarma oblohu, ptáky nebo rušnou ulici a k tomu si uvařit oblíbený čaj. Říkám si: důchodci, ti se mají! Můžou si přispat nebo ponocovat, pohodlně si zařídí, co potřebují, dojdou na poštu, nakoupit, postaví si na polévku a pozvolna jí uvaří. Ve shonu si o luštěninách nechávám jen zdát a hrachovou kaši mi v žádném bistru nenabídnou.
Krásné chvíle se dají prožít i u starého sporáku na tuhá paliva. To si člověk musí ukrást kus dřeva v lese, nařezat, nasekat, založit oheň a pak pomalu přikládat. V kastrolu se uvaří výborný guláš, který nemají v žádné hospodě. Pěkně pomalu, pozvolna udušený, propojený chutí všech přidaných ingrediencí a zasloužený po pravidelném přikládání polínek. Pomalé míchání, ochutnávání a vnímání všech vůní znásobí těšení se na manu, nikoli obyčejný oběd.
A proto nechápu rodiče, když zvažovali přibalit na dovolenou rychlovarnou konvici. Na moji otázku, jestli to nebude zbytečné, že bez ní těch pár dnů přece vydrží, se mi dostalo odpovědi: „Přece nebudu čekat na snídani, než se uvaří voda na elektrickém sporáku!“
A kde je pak to kouzlo loudání?