Chápu ty, co si v útulku vyberou pejska a neodolají. V dětském domově bych nejspíš také neodolala. Ty zářivé oči musí přesvědčit každého. Ale dokážete si představit ty nevinné pohledy důchodců?
Když chodím za mamkou do domova seniorů, potkávám tam babičky a dědečky. Prostě cizí babičky a dědečky, co tam bydlí a starají se o ně. Většinou přicházím v době večeří, když bezbranné vetché osůbky sváží personál do jídelny. Některé už znám i osobně a jménem. Hlavně jednu paní potkávám, sotva chodí, opírá se o hůlku a courá úzkou chodbou sem a tam.
„Tak co? Zase dneska na procházce?“ Ptávám se jí pravidelně, moc návštěv za ní nechodí, aspoň jsem tam zatím nikoho neviděla, ale možná ani nikoho nemá. Bydlí na pokoji sama, v nejbližším u sester a je pořád v pohybu. Když s ní prohodím větu, pokaždé se krásně usměje a s veselou mi odpovídá. No a nedávno se na mě obrátila s intimní prosbou: „Prosím vás, nemohla byste mi s něčím pomoci? Já to nechci říkat personálu.“
Samozřejmě odpovídám, že ano, i když mám trochu rozpaky, neboť nevím, co mě čeká. Nenápadně mě sune do svého pokoje a snaží se šeptat. „Víte, já jsem ztratila zuby a teď mám nový. Ale já už je zase dneska nemám a to je malér, protože nevím, kdo by mi je zase udělal.“
No, tak to mi povídejte, pomyslím si, podobnou anabázi jsme nedávno absolvovali i s mamkou. Sehnat zuby se vstupem bez bariér a pak dovézt vozíčkáře na všechny potřebné návštěvy, to je něco, co bych také opakovat nechtěla. Vžívám se tedy do pocitů staré paní a snažím se jí utěšit: „Tak jo, podíváme se po nich spolu.“
Musím ale k ní do pokoje, personál zrovna není v dosahu, ale naštěstí je všechno bez komplikací. Paní je totiž hodně maličká, do výšky nevidí, taky má špatné oči, ale já náhodou uviděla nahoře na skříni něco zabalené v ubrousku. Sundám to, rozbalím a byly tam! Paní ostýchavě, ale radostně, přebírá ten balíček a najednou mi povídá. „Víte co? Tak je zase zabalíme a uklidíme.“
„A nebylo by lepší je dát do hrnečku?“
„Ale já tady žádný nemám. Doma, v Čáslavi, tam jo, ale tady žádný nemám.“
Nakonec jsme našly skleničku, aby raději byly zuby na očích, a pak jsem paní popřála dobrou noc. Moc milá babička. Setkání s ní je jako pohlazení. Ještě cestou domů mě hřeje, že jsem jí mohla pomoci a vytáhla jí z nouze.
Ale, to víte, něco za něco, jak tak o tom přemýšlím, objevila se mi v hlavě divná myšlenka. Není to tak, že za nález mi náleželo nálezné? Jeden umělý zub by se mi hodil…
