Aneb povídání o tom, že každá z nás má někde svého Pištu Hufnágla, za kterého se chtěla provdat, ale neprovdala.
Naše každodenní manželské problémy má každý, tomu se neubrání nikdo, kdo je manžel/manželka. Ani já. Čas od času máme doma den, kdy je lépe navzájem se vyhnout. Jako třeba dnes .... hvězdná konstelace obou asi byla trochu mimo, rozbuška mírného konfliktu se rozhořela hned s manželovým příchodem z práce mezi dveřmi.
Nemá cenu psát zde podrobnosti, stalo se. Jsem jen žena a on je jenom muž. Každý z nás se svými vrtochy, které dnes dostaly průchod. Když pak naše hádka odezněla, napětí se zklidnilo a oba jsme vyhledali bezpečí svého koutečku, kde si život obvykle zpříjemňujeme každý po svém, vynořil se zase, jako obvykle, v mých myšlenkách můj Pišta Hufnágl. Je tam pořád schovaný, číhá, prevít, na podobné okamžiky, aby přišel, když ho nejmíň potřebuji. Na obhajobu musím uvést, že vypadá pořád dobře a jeho přítomnost mi není nepříjemná, naopak. V reálu už sice trochu stárne, ale pořád stojí za to, abych vážila, jestli by přece jenom nebyl lepší manžel, i když se to dá trochu odhadnout a to, co o něm vím, napovídá, že by býval byl opravdu mnohem, mnohem lepší!
Jenomže je pozdě přemýšlet o vhodnosti své volby, trochu tomu Pišta tenkrát pomohl i sám, protože mě nechtěl. Ale možná, že mu dneska v hlavě taky hlodá, že udělal kdysi největší chybu svého života. Tak snad to napravíme v tom příštím...
