Často se sama sebe ptám, zda je možné, aby někdy nastalo idylické
období, kdy přijdu domů, udělám si pohodlí, pak zařídím, co je třeba, v klidu,
bez emocí a nakonec přijde manžel a s úsměvem mě pochválí, jaká jsem výborná
manželka.
Znáte to, snažíte se
všechno stihnout, ale ať děláte, co děláte, nakonec vše přijde vniveč. Přijde
zrovna ve chvíli, kdy si chcete nalakovat nehty a i kdyby bylo všude vyšůrováno,
podlaha se blýskala jak brilianty, večeře voněla jak parfém, první dojem po
příchodu bude: zase sedí a nic nedělá. Zákonitě přijde sprcha v podobě nějakého
rýpnutí a hned najde, jako naschvál, smítko prachu, které někam přilétne, aby ho
přivítalo ve dveřích. No, řekněte, není to k vzteku?
Dobrý recept znala
moje babička a v době, kdy bydlela s mojí mamkou dohromady v rozděleném bytě,
předávala svoje moudra dál. Samy doma si naplánovaly velký úklid, každá svojí
část bytu, s tím, že až to bude hotové, užijí si společného odpočinku. Máma
uklízela, brala to poctivě, babička si ale už za chvilku uvařila kafe a zdálky
se jí smála. To se mamce zdálo divné a tak jí to moje babička vysvětlila:
„Podívej se, dědek je zatížený na to, aby se leskly kliky. Přejela jsem tedy
kliky, zametla, umyla nádobí a linku, pak jsem popadla hadr s leštěnkou,
nasmrděla prahy, aby ho to praštilo hned ve dveřích a mám konečně klid. Stejně
to okamžitě zase zamaže, pojď, dáme si radši kafe, zítra je taky
den.“
Nutno dodat, že
babička s dědou vydržela v pohodě až do posledních dnů. Děda sice stejně vždycky
nějaký ten nedostatek našel, kliky pro jistotu znovu přeleštil pak sám, ale
babičku za žádnou nikdy nevyměnil.
