Nedávno jsem četla zajímavý článek o babičkách. Prý už nějak vymřely. Prý jsou dnes samá plastika a odbarvené, nenosí zástěru a nepečou dobré buchty jako kdysi. Nestarají se o pohodu svých vnoučat, chodí radši po nákupech, hlídají všechny slevy v parfumeriích, prý už s nimi není taková legrace, jako bývala dřív a hlavně vnoučata někdy ani neví, že mají nějakou babičku.
Inu, něco na tom je. Když se sebekriticky zamyslím, asi taky nejsem ta úplně správná babička. Brouzdám po internetu a preferuji zdravější stravu, už se ale snažím o nápravu, přestávám se malovat, odložila jsem podpatky, každou chvíli masíruji ztuhlé svaly a bolavé kosti, abych ukázala, že mám správný „babičkový“ věk a ty koláče a buchty jsem taky nezapomněla, akorát pořád honím tu tajli, tak si je nemohu dopřávat. S tím počkám, až vnouček vyroste. Ale aby bylo jasno, na všem pracuji.
Měla bych si asi koupit zástěru, babičky v džínách nejsou to pravé. Namísto lakovaných nehtů bych se měla prsty více rýpat v hlíně, aby působily trochu ukoptěně a upracovaně. Nemluvě o nějakých mozolech. Moje současné dlaně svědčí o tom, že pořádnou práci neviděly a zatímco ty správné babičky pořád pracují, já s nimi mrskám po klávesnici. Měla bych jít víc do sebe, možná by to spravila nějaká hezká trvalá ondulace a ještě dalších pár kilo nadváhy.
Být správnou babičkou ovšem není jenom tak. Kromě vzhledu musí prokázat řadu dalších dovedností. Musí se třeba umět usmát, zašklebit, dělat, že nic nevidí a pak zase nacházet, přidržet a hodit, všechno v pravý čas, to aby člověk měl úplnou maturitu! A ke všemu je třeba znát i tajnou řeč. Každé vnouče má totiž tu svoji, žádný universální slovník neexistuje. Ale kdo to umí, ten se dozví všelijaké věci dobré pro život.
Víte třeba, co je to drrrn drrrn? Traktor. Musím sebekriticky přiznat, že to zatím neumím správně vyslovit. Kam se hrabe anglické „the“.
A co je to drrn drrn? Auto! Odlišit tyto dvě věci je docela fuška.
Taky už vím, že nejlepší obrana je útok. A když jde máma s plenami, tak útěk: „Hají!“
„Tam je …“ to je zaklínadlo skoro na všechno. Tam toho je, že je těžké strefit správnou věc.
Už se mi ale povedl majstrštyk. Za máminými zády jsem na mrňouska vyplazovala jazyk a pak jakoby nic. Smál se, spiklenec, pořád čekal na to vypláznutí, až se máma zeptala: „Co dělala babička?“ Bez skurpulí mě napráskal a vyplázl jazýček. Tohle bylo poučení, že mám do babičkové dokonalosti ještě daleko. Musím ho zasvětit, co je tajemství!
