Nevím, čím to je, ale můj manžel je vždycky strůjcem nějaké pitomosti. Jednou si vymyslel, že koupí rodičům pejska, aby se měli o co starat a měli nový smysl života. Za tím účelem vybral krásného čivavu, malého chundeláče, který byl k odběru týden před Vánoci. Dokud byl u své maminky, jezdili jsme se na něj dívat a moc se těšili, až nastane den D. Nastal týden před Štědrým dnem, když přijel manžel domů se štěňátkem. Bylo nádherné. Vypadalo jako malý medvídek. Ale náš pejsek, jinak úplně klidný mazlíček, najednou znejistěl. Cítil konkurenci a nečekaně vystartoval proti vetřelci. 
Tak začala první starost – sblížit oba pejsky, abychom ten týden přežili. Po hodině a půl už manžel začal šílet, že rodičům zavolá, aby si přijeli pro dárek dříve. Ale nakonec to dobře dopadlo, náš pejsek přestal útočit a ten malý spokojeně spal. První noc jsme přežili. Ráno, jako by se nic nestalo, dostal náš pejsek do misky krmení a než jsme stačili nasypat i štěňátku, přivedl ho ke své misce, aby se najedl. Bylo to dojemné. Stali se z nich kamarádi a ten týden jsme si opravdu užili. Skoro jsme se ani nechtěli smířit s myšlenkou, že ty dva oddělíme. Ale zakázali jsme si truchlit, štěňátko byl vánoční dárek a tak jsme pečlivě připravili scénář jeho předání v představách, jakou tím způsobíme rodičům radost. 
Na Štědrý den rodiče přijeli dříve než obvykle. Snažili jsme se chovat jako by nic. Štěňátko jsme umístili v dětském pokojíčku, vybavili mašlí, hračkami, vodou a novinami a rychle jsme uklidili poslední stopy. Náš pejsek musel mezi nás. Naštěstí držel basu a nic neprozradil. Věnoval se hostům a pak v klidu přihlížel štědrovečerní večeři. Jen my jsme slyšeli, jak štěňátko v pokojíčku sténá. Občas jsme se u něj nenápadně střídali a těšili se, až ta muka konečně skončí. Ten večer u nás koledy hrály opravdu hlasitě. Večeři jsme zhltli a těšili se na uvolnění u stromečku. Jen maminka pobídla tatínka, když váhal, zda si má přidat rybu: „Jen si dej. Nepospíchej. Už tu žádný malý děti nejsou.“ A tak si tchán přidal a my po sobě koukali a modlili se, aby už měl dost. Občas jsem odběhla koledu zesílit.
Když jsme se konečně přesunuli ke stromečku, dcera nevydržela a odběhla pro ten živý dárek. Přinesla chomáček chlupů obalený červenou mašlí, který se v teple její náruče ani nepohnul. Rozhodla se ho předat babičce. Ta vyloudila podivný úsměv: „Je, co to je, to je hezký,“ chystala se převzít plyšáčka. Tu se pejsek pohnul a ona ztuhla. Z kuchyně přišel i dědeček a nevěřícně se po nás rozhlédl. „To si děláte srandu, že jo?“ A my jsme najednou přestali mít radost, že je Štědrý den. Na to manžel odpověděl: „Neděláme, to je pro vás.“ Tchánovi se podlomila kolena a šel se raději posadit. Dobrou hodinu nepromluvil, i když pejsek byl nádherný a ihned se k budoucí paničce přitulil. O jeho skoropáníčka se pokoušel infarkt. Radost z dárku neměli a chvilku jim trvalo, než se s tou myšlenkou smířili. Dnes je to jejich „klučíček“, kterého by asi nedali, ale znovu bych takový zážitek riskovat nechtěla.