Tentokrát to trochu ošidím, vynechám předkrm. Dáme si jenom poctivou polévku a nefalšovaný hlavní chod. Sice jsem na internetu našla nějaké „westfálské toasty“, ale kombinace rybičkové pomazánky zapečené se šunkou a sýrem v toastu mi připadla tak nevkusná že nevěřím na místo původu. Dnes to bude o cizí kuchyni, tedy přesněji – o rakouské kuchyni.
Wurst suppe je polévka pro všechny milovníky jelit a jitrnic. Prý se v mnoha rodinách podává jako štědrovečerní. To se 1 malá cibule osmahne na 50 g špeku, zalije se to vývarem z vepřového masa, vymačká se 1 jelito a jitrnice, přidá se majoránka, sůl, pepř, nakrájené vepřové maso a nakonec petrželka. Asi to někdy vyzkouším. Kdykoli jsem ochutnala nějakou polévku v Rakousku, dělaly se mi boule za ušima. Zvlášť ráda mám krémovou česnečku a polévku s mletým karbanátkem, kterou se někdy snažím napodobit, ale není to ono.
Když už jsem ale zabrousila do toho Rakouska, je třeba využít zdejší kuchyni víc a dát si pravý Wiener Schnitzel, samozřejmě telecí a usmažený na přepuštěném másle nebo sádle. Dávno zdomácněl i u nás, což je důkaz, že dobré věci překonají hranice. Málo jsou platná všechna upozornění, že smažené není zdravé, spousta lidí vidí jídelní lístek a hned úplně instinktivně najde právě řízek s brambory. A kdo není na maso, může si dát jen samotné brambory třeba tak, jak je měl rád pan Werich. Byly to obyčejné brambory s máslem, navrch posypané strouhanou nivou.
Abychom to dnešní menu zakončili stylově, dáme si ještě Wiener Café, tedy černou kávu se šlehačkou a k ní Wiener Sacher, samozřejmě bohatě nazdobený šlehačkou. Recept na kávu i zákusek si najdete na internetu, obojí je jistě notoricky známé, ale nikdy to nezevšední. Jen si to představte, jak se o nedělním odpoledni bílá šlehačka tenkými pramínky pokouší pokořit černou hladinu kávy, jak postupně mramoruje, jak šlehačka odolává, když do ní nasypete cukr a pomalu se roztéká po okraji sklenice. Ve sklenici je totiž ten zážitek nejhezčí.
Horká káva se přirozeně nedá pít, ale lžička ochotně nabízí prohřátou šlehačku k ochutnání. Opatrný konzument může olíznout okraj a lžičkou si odhrne trochu šlehačky z čokoládového zákusku, aby si nabral kakaový korpus s meruňkovou marmeládou. Tak pomalu vychutnává každý kousek sladké odměny, až na konci zbyde jen čokoládová krusta, která v zubech významně křupne a její chuť je nakonec utopena ve zbytku sladké kávy.
Vzpomínám, jak jsme se na střední škole učili němčinu. Šprechtili jsme na sebe i o přestávce, aby se nám to vžilo a pořád si pamatuji nesmysly, co jsme říkali. Nakonec nám to ale prospělo, ztratili jsme ostych a nestyděli se a to je vlastně při učení cizích jazyků to nejdůležitější.
Když jsem hledala náměty pro dnešní menu, došlo mi, že všechno dobré a nezdravé asi vzniklo ve vídeňských kuchyních. Vídeňská roštěná, vídeňská játra, vídeňská cibulka, vídeňské párky a všechno vídeňské. Vybrala jsem to nejlepší. W nebylo o zdraví, ale o poezii.
