Na něco si musíme zvykat a nebo hledat zapomenutou rutinu. Jsou chvíle, které se nedají zopakovat a i když se stane podobná, nikdy nebude stejná. Ke všemu poprvé je poprvé a tak jsem čekala, co to bude znamenat, až maminka (má dcera) vyrazí na první flám a nechá nám vnoučka na hlídání i večer.
Malý to vůbec neřešil, na to, že odchází maminka kamsi pryč je asi zvyklý. Příležitost užít si odpoledne jen s babičkou a dědou zažil, stejně jako my dva, poprvé. Pokývali jsme hlavami nad posledními rozkazy a jakmile zaklaply dveře, tak jsme si začali dělat všechno po svém. Byly tři hodiny, proč se nudit? Šli jsme prozkoumat obchoďák...
Tam vám bylo věcí! Všechno dostalo jiný význam, obyčejné věci, které nikdo ani nevnímá, když je míjí, stály na každém rohu, najednou mi došlo, kolik zábavy mám nedaleko bydliště a že stačí navštívit Zverimex a nemusím ani do zoologické. Asi bychom tam vydrželi do večera, kdyby se dědečkovi nechtělo už domů. Je to odpadlík, večer teprve začínal a on byl bez energie, jenomže je to mužský vzor a tak mrňousek dělá všechno, co chce on.
Přestože se nerad koupe, jakmile byla napuštěná vana pro dědu, chtěl tam taky. Po vaně nezbylo, než mu dát pyžamo a hned se mu zapnul tajný radar. „Neci pinkat!“
„Neboj, ještě nepůjdeme spinkat, napapáme se, jo?“
Jídlo samozřejmě odmítal, stejně jako pití, ale tajně ukusoval rohlík s dědečkem. K čemu byla moje snaha o tu nejlepší pomazánku, když se nacpal eidamem? Všude svítila pomyslná blikající světýlka, čidla od čehokoli, co by zavánělo spinkáním. Vzdala jsem to. Jakékoli zavedené usínací rituály zaváněly spinkáním a to urputně odmítal. Písničky vypínal, pohádky číst nechtěl, když se konečně zklidnil v postýlce, vymyslel jinou zábavu v jiné části bytu, aby mohl z té postýlky ven. Když přišel čas, kdy obvykle usíná, chtěl zas někam utíkat a tak jsem trochu pohrozila vařečkou.
Musela jsem ulehnout, aby viděl, že jsem unavená, on mi však pořád podával důkazy o tom, že spinkat nebude. Šla jsem na to od lesa, vzala svůj tablet a pustila mu krtečka. Zklidnil se, zaujal polohu vsedě a chvílemi hlídal, zda je všechno, jak má být. Pohledem přejel pejska, peřinu i mně, která jsem dělala, že spím. Pak se znovu soustředil na dudlíka a na pohádky. Pomalu se propadal a propadal, aby se zase znovu narovnal, zkontroloval stav a koukal dál. Instinktivně jsem cítila, jak se mu spánek lepí na víčka, jenomže čekal na mámu, začala mu chybět.
Stýskání, to je ten pocit, co byl v tu chvíli s námi v posteli. Když jsem zvedla ruku, abych ho pohladila po hlavičce, pošimrala mu čelo, pročísla mu vlasy a konejšila ho, nebylo tam jenom jeho stýskání. V té chvíli jsem byla znovu malá holčička, která cítila, jak jí rukou jezdí po hlavě babička a dělá to tak dlouho, dokud neusne. Věděla jsem, že nesmím přestat, že se nesmím pohnout, aby bylo všechno, jak má být a když to ještě třikrát zkontroloval, sám od sebe položil hlavičku na polštář a za pár minut sám usnul.
To je ta velká věc, o které píši v perexu.
