Bylo po dovolené. Strážmistra Houdka čekala opuštěná kancelář ve starém nevlídném domě, kam chodil každé ráno zpaměti, protože už znal úplně každý kout. Zdi působily ošuntěle a vybavení pamatovalo krále Klacka.
Možná bych si mohl dopřát lepší židli, pomyslel si, když dosedl do rozviklaného křesla, ve kterém zapomínal na okolní svět. Po dovolené se vrátil ke svému notebooku a hledal ve složce nazvané „Tajemná“. Tímto způsobem si označoval spisy ve stavu rozpracovanosti, tady si nevěděl rady a proto nevšední název.
Obětí zločinu byla dívka, která byla nalezena mrtvá ve své garsonce. Případ na první pohled vypadal jako sebevražda, jenomže nebylo možné vyloučit ani cizí zavinění. Na stole byly nalezeny dvě sklenky, na těle byla pohmožděnina, která svědčila o úderu, nebylo jasné, jestli to způsobil pád nebo někdo cizí. Nestihl ohledat všechny stopy, proto se po dovolené rozhodl zjistit, jestli nedostal další podklady a zda jsou správné jeho domněnky. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že indicie nasvědčují spíše vraždě. V bytě sice nenašli žádnou konkrétní stopu, že by dotyčná měla přítele, bydlela sama, nějakou nešťastnou lásku ale nešlo vyloučit.
„Můžu?“ Za dveřmi zaklepal rotný Pelc a bez vyzvání vešel.
„Prosím,“ Houdek ho pozval k sobě dál.
„Jaká byla dovolená?“
„Dlouhá. Byli jsme na nějaké samotě, první tři dny mě fascinoval klid, ale pak už se mi chtělo vrátit zpátky, hrát každý večer šachy se sousedem není nic moc zábava. Na televizi mohu koukat doma, ale měl jsem spoustu času přemýšlet.“
„Takže jste přemýšlel ...“
„Víte, mně nešla z hlavy ta holka, co jsme ji našli v garsonce. Ten její upjatý výraz, dokonalé ustrojení, působila tak bezbranně a plaše, pořád vidím ten obrázek před sebou. Copak se taková holka v rozpuku rozhoduje pro sebevraždu?“
„Máte pravdu. A chodil jste aspoň do lesa?“
„Pelci, do lesa? S manželkou a košíkem? Kdekdo by si o mně řekl, že jsem blázen, teď, když je takový sucho a červenec! Myslete přece, než něco řeknete, vy jste snad našel nějaký houby?“
„Ne, nenašel, máte pravdu. Nechodím do lesa vůbec.“
„Jen počkejte, až se oženíte, on vás ten humor přejde, manželka zavelí a půjdete i na kraj světa.“
„Víte, já se asi ženit nebudu.“
„Proč? Máte něco proti manželství?“
„Když se podívám kolem a kolem, neznám nikoho šťastně ženatého, tedy kromě vás!“
„Štěstí. Každej hledá štěstí a přitom kdyby se pořádně soustředil na jiný věci, tak je šťastnej a nemusí ho hledat. Nejlepší je se pořádně zaměstnat, pak není čas na nějaký blbosti.“
„Šéfe, ta holka, co jste na ni myslel, se nezabila sama.“
„Nezabila?“
„Zase v tom byla nešťastná láska.“
„Cože? Takže jsem jako o pointu přišel?“
„Ona měla přítele. Přiznal se k vraždě.“
„A to je všechno? Proč to udělal?“
„Začal si něco s její ségrou. Ona se pak léčila z nešťastný lásky u psychiatra a jednou večer si spolu domluvili schůzku. On jí namluvil, že se k ní zase vrátí, ona byla rozrušená a on jí při té konverzaci nasypal něco do pití. Pitevní zprávu máte na stole. Můžete to uzavřít.“
„Asi máte pravdu, Pelci, některý lásky se nevyvedou a vy tady vidíte jenom špatný příklady. Měl jste jet s námi na tu chalupu, mohli jsme spolu chodit do lesa a povídat si o holkách, to by se mi možná do práce ani nechtělo. S váma se mi nějak medituje nejlíp.“
Strážmistr kliknul pravým tlačítkem své myši na složku „Tajemná“ a přepsal na „Vyřešeno“.