Nikdy mne nebavilo chodit drbat s holkama do cukrárny. Mou nejbližší společnost tvořili z větší části kluci. Vždy jsem však měla jednu, dvě kamarádky, kterým jsem se mohla se vším svěřit a na oplátku poskytnout své ucho zase jim. Svůj čas dospívání jsem však strávila s partou kluků. Lákaly mne motorky, muzika a vůbec taková ta zábava, kterou jsme dřív vyznávali. Hraní si na kapely, po sklepech, sportování, trampy .... Krásné časy, ale už jsou fuč!
Později přišla doba rodinného soužití a život za pochodu. Takový ten obyčejný, lépe řečeno, zdánlivě obyčejný, který uteče a už se nikdy nevrátí. Dětské nemoci potomka, jesle, školka, škola. A pak najednou, kde se vzalo, tu se vzalo .... přišlo období, kdy jsem si začala připadat doma jaksi navíc. V kuchyni mne bravurně zastala dcera, za dveřmi mě uvítal jen pes, s manželem střídavé směny .... začalo mi hlodat v hlavě, co s tou změnou provedu? Zdálo se mi, že mám až moc volného času. A to mi nedělá dobře, potřebuji akci.
Jako by mi spadla z nebe, ze studijního pobytu v Americe se mi vrátila kolegyně. Psaly jsme si maily a pak přijela už natrvalo. Zůstala bydlet v Praze v podnájmu, sama, po rozchodu se svým přítelem. A připadala si možná stejně jako já, tak jsme daly hlavy dohromady, přibraly ještě další a zavedly jsme dobrovolně povinné dámské středy. Měly sloužit k narušení stereotypu. Pokaždé jsme se sešly a vyrazily na nákupy, do kina, na kafe, nebo si našly jiný program. Nápad se kupodivu ujal a z jednoho dne byly najednou tři i čtyři v týdnu, podle nálady. Program se vždy našel, stačilo se domluvit a jít. Vydrželo nám to několik let. Většinou ve trojici jsme řešily své dámské trable u horké čokolády, v cukrárně, nad gyrosem nebo nějakou podobnou lahůdkou. A to si pište, že to stálo za to! Těch příběhů, co jsme tenkrát prožily, kolik hezkých číšníků jsme na cestách potkaly a potrápily, pořád máme na co vzpomínat.... Jednu malinkatou příhodu zde připomenu:
Kamarádka (mimochodem o 16 let mladší než já, říkám jí moje druhá dcera) zrovna hledala příhodného přítele a ten byl schovaný v nedohlednu. Zkoušely jsme štěstí pomoci a tak jsem jí jednoho dne v pizzerii vyhlédla hezkého mladého číšníka. Byl pozorný a pořád kolem poletoval s chůzí manekýna. Při placení jsem se rozhodla navodit situaci k navázání kontaktu. Na jeho otázku: „Chutnalo vám?“ jsem hbitě odpověděla něco jako: „Ano, víte, my k vám prostě MUSÍME chodit.“ Šibalsky jsem na něj mrkla a on znejistěl. Změřil si mě pohledem, vyhodnotil situaci, mohla jsem být přibližně tak věkem asi jako jeho matka. Pak zas nahodil svůj profesionální škleb a odpověděl: „Jsem rád, že vám u nás chutná.“ Tenkrát jsme však byly v této pizzerii naposledy ....
