Nedávno jsem někde četla, že je spousta lidí, kteří stíhají žít dvojí život, že si, kromě oficiálního partnera, užívají i s jiným, neoficiálním, ženy ani muže nevyjímaje.
Asi na tom něco bude, žijeme v rychlé době svoje konzumní životy a už asi tolik neřešíme trvalé hodnoty, jako dřív. A taky ta komunikace se zrychlila, žádné trapné seznamování a oťukávání se často nekoná, stačí sednout na facebook, ohromit nějakou vtipnou konverzací a jsme seznámeni. Nebo ne?
Nová doba přináší nové možnosti a tak se často stane, že se stihneme pohádat i udobřit po esemeskách už během pracovní doby a někteří tím velmi trpí a podepisuje se to pak na jejich výkonu. I na poště si u okýnka občas počkám, až si pracovnice odpoví na zprávy a pak se může věnovat mým složenkám.
To za doby našich babiček se pro lásku musely překonat všelijaké vzdálenosti a než se dva domluvili, uběhlo nějaké vody. Třeba moje babička se s dědečkem rozhodli vzít a než proběhly ohlášky v obou vesnicích, trvalo to šest týdnů. Do té doby se stihli tak pohádat, že zrušili sňatek a pak se potkali až za šest let, aby se konečně domluvili na tom, že jsou si přece jenom souzeni. Láskám se psaly krásné milostné dopisy, které však nemusely najít adresáta. Znám jednu paní, která psala svému milému, ale lásku jí překazila závistivá sestra. Místo, aby dopis hodila do schránky, hodila ho do koše a paní pak čekala na svého milého zbytečně. Když vyhodnotila situaci, že se nejspíš nedočká, vdala se za jiného. Ale i tahle láska byla osudová, asi po třiceti letech se zas našli a dokud nezemřeli, užívali si pozdního milování.
Uvedla jsem dva příklady, kdy to dobře dopadlo, ale každá láska měla dlouhý začátek, než došlo k jejímu naplnění. A zaměstnala zamilované tak, že neměli čas žít víc vztahů najednou. Za odměnu se nakonec dočkali. Zato my jsme rozmazlení, chceme mít všechno hned, bez problémů, nejlíp on-line, v přímém přenosu. Pak stihneme možná víc, stačí pravidelně přepínat mezi okny. Akorát si nejsem jistá, jestli právě tohle je to pravé.
