Nedávno jsem se přistihla, že už zase kroutím hlavou, když mi někdo říká recepty, zvláště na sladké, o kterých vím, že je nikdy zkoušet asi nebudu, protože to nesmím. Ale trpělivě poslouchám, nic jiného mi ani nezbývá, protože ten dotyčný se stejně obvykle nedá přerušit. Je to přece tak dobré, to prostě musím vyzkoušet!
No, ráda bych, ale pak bych musela všechno sníst, a to bych měla namísto jednoho metráku dva, nebo bych mohla někomu recept předat a nevím, komu. U nás to nikoho nezajímá, s nikým dalším se nestýkám, a navíc spousta lidí si vaří svoje recepty a všechno se dá najít na internetu. Dokonce i můj manžel se naučil rajskou omáčku podle internetu a vůbec se nebylo za co stydět. Měl totiž asi štěstí, našel dobrý recept.
Stejný zlozvyk předávání receptů (docela často těch, co dávno znám) má i sestra i můj brácha. Ten si vaří sám a jelikož to dělá podle norem, tak ty znám celkem dobře, ale on má navíc „zmáklé“, kde se dají koupit ty nejlepší suroviny. Musím uznat, že takové hovězí ve vlastní šťávě nebo všelijaké závitky od něj jsou opravdu lahůdka.
Předávání receptů je však letitý zvyk, zažívala jsem to hodně jako mladá hospodyně, kdy mi sousedka pořád strkala nějaké ochutnávky (třeba suché knedlíky) mezi dveřmi, abych ochutnala. V práci jsme si vyměňovaly s kolegyněmi všelijaké buchty (tenkrát jsme opravdu nežily dietami, daly jsme si každou neděli koláč a ještě donesly ochutnávku do práce a v cukroví jsme trhaly rekordy, kdo má víc druhů).
Jídlo v krabičce? To nebylo myslitelné. Pěkně kastrůlky, ohřívat pomalu na plynovém vařiči, zavonět všem závistivým kolemjdoucím anebo obědy v kavárně Alfa byly taky pěkně vydatné. A po nich pravidelně dortíček ….
No, ale to jsem odbočila. Tenkrát jsme recepty samozřejmě zkoušely a hodnotily, jako v Prostřenu, ty nejlepší pak přišly do sešitu a mám je dodnes. Ale proč píši tento blog?
Vlastně jsem chtěla připomenout, jak recepty zachránily naši maminu poté, co se ocitla v nemocnici po cévní mozkové příhodě. Jak jí to tenkrát v hlavě díky útoku mrtvice „přeskočilo“, tak mlela jenom recepty. Už brzo po přijetí k ní chodily sestřičky pro tip, co mají uvařit k večeři a za její rady byly vděčné. Tenkrát se ukázalo, že to není vlastně k zahození, že i povídání o jídle může být docela k užitku. Později ji dokonce jedna sestra poznala a vzpomněla si, že jim máma dávala k obědu velké porce, měla tedy protekci. Protože se tenkrát hodně zhubla, chodily jsme pravidelně kontrolovat, co jedla a sledovali, jak se její nemoc vyvíjí. Byli jsme plni obav a pokaždé mamince domlouvali: „Mami, proč nejíš? Musíš, takhle za chvíli zeslábneš a nohy tě už neunesou!“ Věděli jsme, že nikdy chodit nebude, ale stát nad postelí bezmocná je nejhorší trest, co může člověk dostat. A máma to ještě korunovala, když mi chrastící odpověděla: „Ale když já držím dietu!“
I recepty jsou bezvadné při rekonvalescenci a dá se na nich trénovat paměť, což jsme později využívali. A máma pak vařila s námi. Teď vařím a dělím se o své recepty sama, ale pořád při tom vzpomínám.
