Věra je vdaná víc než dvacet let. V zajetí problémů nad rámec běžných, které čas od časů potkají každého, nečekaně našla v mobilu manžela podezřelou esemesku. Zraněné city dostaly poslední úder a svolává „slet čarodějnic“. Začíná řešení a zaříkávání problémů.
Hned úvodem se bez vyzvání všem vyzpovídá. Po chvíli konverzace navazuje další: „Co řešíš? Co bych za to dala, kdyby měl aspoň milenky...“, říká Eva, která se srovnává s nemocí manžela. Přehnané ohledy poznamenaly nejen jejich vztah. Vlastně se s tím nikdo zatím nevyrovnal, hledají řešení. Nastává chvíle pauzy vhodná na doplnění tekutin, zapálení cigarety, pohledy do plamenů svíček, hledání myšlenek, které by navodily jiné téma. Pokračuje Zuzana: „Já to mám za sebou. Naštěstí jsem teďka šťastně vdaná.“ Její klidné prsty hledají další cigaretu. Ostatní s úsměvem pozvedají číše na zdraví novomanžela.
K rozjímání se přidává Helena: „Holky, vám se to kecá. Jeden může moc, druhý zase málo. Nejsem na tom vlastně líp, když pořád nemůžu žádného najít?“ „No jéje!“ zahučí čtyřhlasý sbor a najednou se zarazí a domyslí, co bylo vypuštěno. „Každý máme něco,“ přidává se pátá. „Někdy si říkám, jestli není štěstí, když chlastá nebo chodí za ženskými. Já ho mám doma pořád a už si ani nemáme co říct.“ Strhává na sebe udivený pohled ostatních a cítí, že možná lepší by bylo raději mlčet. Večírek pokračuje dál, předávání zkušeností nemá konce, starosti se zmenšují úměrně počtu vypitých lahví vína. Namísto starostí o děti, práci a ostatní u stropu visí jediné velké téma – MUŽ. Tak nějak vypadá večírek na téma „zoufalé manželky“. Prostě slepičárna.
