Tak jsem si někde přečetla, že je módní „babiččino vaření“. Něco na tom asi je, tak mě napadlo, že dědečkové obvykle moc nevařívali. Tedy, aspoň já to v dětství nějak nezažila.
Přesto bych nerada svému jedinému dědovi, kterého jsem poznala, křivdila. Ani on nás nenechal umřít hladem a to jsme spolu prožili o prázdninách nejeden týden. Obvykle ale jen ohříval to, co uvařila babička a přiznám, že si vůbec nepamatuji žádné teplé jídlo z jeho kuchyně. On ohřívané zrovna nemusel a jako starý tramp žil docela skromně. Nejvíc si ho vybavuji, jak si lámal do melty suchý chleba a to mu nejvíc chutnalo.
Děda bývával doma, protože byl nemocný, ale mě se ségrou zvládnul. Posledních pět let trávil od jara do podzimu v lese v dlouhodobě vypůjčené chatě. To byl jeho svět a tam se taky „oddělal“, jak říkávala babička. Já si to nemyslím, kdyby nebyl tam, krmil by holuby na Vyšehradě a to by ho určitě tak nebavilo.
Babička chodívala večer z práce pozdě domů a pokaždé měla postavenou vodu na sporáku, aby se mohla umýt v lavóru, na stole talířek s večeří, aby nešla spát hladová a k němu na lístečku vzkaz plný srdíček a hezkých slov. A tak jí každá večeře musela doopravdy chutnat, i když to byly jenom sardinky, kousek chleba se sýrem, uvařená vejce nebo kousek salámu.
Na chatě pak děda pravidelně opékal na ohni špekáčky. A k tomu jsme zpívali a do půlnoci budili celý les. Moderní dědečkové určitě aspoň grilují a když se rozhlédnu jen kolem sebe v rodině, tak jeden vaření miluje, jeden dělá klobásy a já sama jsem manžela pár teplých jídel pro přežití taky naučila. Jenom mi není známo, jestli všichni svoje dílo podávají v kompletním menu i s láskyplnými lístečky.
