Očima mimozemšťana

Jednoho rána jsem se probudila a nade mnou zelený mužíček se zvídavýma očima. Nebyl o moc větší než můj pes, ale ovládal stejný jazyk jako já. Vypadal trochu jako plyšák, a když promluvil, myslela jsem, že se mi jen zdá.

„Nelekej se, byla jsi vybrána jako členka týmu do našeho výzkumného programu.“

„Aha, tak fajn a proč zrovna já? Už jsem členkou několika týmů a nevím, kde mi hlava stojí!“

„Protože na tebe je spoleh, že to nevykecáš, a navíc to nebude nic náročného.“

Tak jo. Začal mi vysvětlovat, co bych jako měla v rámci týmu dělat a když skončil, nebylo to nic tak hrozného. Úkol byl vlastně jenom abych to nevykecala. Ostatní spočívalo v tom, abych si vzala větší kabelku, kam by se skryl. Měl za úkol zmapovat, jak tu žijeme a já k tomu měla podat komentář. A tak jsme se dohodli, že ho vezmu ráno do práce.

„Proč se tlačím?“ Trochu křičel v tramvaji a bylo mu podivné, proč nejedeme osobním vozem. Ale součást výzkumné práce je snášet i nepohodlí, a tak měl smůlu. Kdyby mi to oznámili včas, mohla jsem si dodělat řidičák, jenomže je to pořád samé překvapení, tak se nemůže divit. Cestovat vesmírným plavidlem se v metropoli nedá, jednak by se hnedka shluknul dav, až bychom přistáli na Karláku, jednak by se mise brzy prozradila. Mám to do práce pár stanic a to přežil. Aspoň pěkně viděl, co jsme zač, pokochal se naší nudnou módou a prohlédl moje sněhule.

„Proč se zapisuješ do té knihy?“ Už u vchodu začaly potíže. Jak tomu inteligentovi vysvětlit, že vedeme o všem tolik záznamů? Jestli ho začnu zasvěcovat do evidencí docházky, tak do večera už nestihneme nic jiného. Navíc mu nestačilo jenom pozorování, chtěl vědět i smysl, s tím jsem měla někdy problémy i já, a to v tom žiji každý den. V kanceláři jsem si oddechla, protože v tom tichu nemohl moc vyzvídat. Dala jsem tedy alespoň kabelku na kraj stolu, aby viděl na monitor. Přečetl si několik běžných problémů k vyřízení, hlavně potíže spotřebitelů, co si stěžují pořád na všechno možné a já jim hledám řešení.

Doufám, že se nebude ptát, proč píšu pořád stejné odpovědi, proč to někde nezveřejníme, aby si to všechno přečetli a aby se v těchto věcech nešťoural, koneckonců by nám mohl ukrást know how nebo pak poradit některému politikovi, kde najít úspory, tak jsem si otevřela e-mail. Ono se to ani nedalo přeskočit, protože součástí každodenního startu je mazání spamů. Slevové servery se činí a evidentně musí kšeftovat s informacemi, tentokrát se to hodilo. Přečtu si nabídku a podívám se, co zas kde vymýšlejí a proti komu zakročit. Beztak si na to kdekdo pořád jenom stěžuje.

Otevírám slevové nabídky ubytování, masážních služeb a pak hned skočí nabídky do nejrůznějších restaurací na zlevněné lahůdky. Mňam, mňam, prohlížím jídlo a začíná mi kručet v žaludku. Jenomže ještě nevím, na co mám zrovna chuť. Kachýnka, steaky, menu pro zamilované, či pizza ... barevné obrázky rotují mým monitorem a mimozemšťan krouží očima stejně jako Hurvínek. A tak přeskakuji na něco zdravějšího do kategorie „zboží“, kde si můžu vybrat obuv, co mě zhubne sama, přípravky, které mě hodí do pohody a různé cvičební pomůcky.

Konečně polední pauza! Už se netrpělivě vrtí, aby si mohl zapsat poznatky.

„Hele, co to tam bylo na té obrazovce?“

„Co by, to jsou normálně slevy!“

„Slevy? A k čemu to je?“

„No, to jsou věci, které my máme rádi a tam si to můžeme nakoupit levněji.“

„To máš jako ráda pečený žebírka?“

„Proč ne? A steaky taky, ale stojí moc a tak si ho nevařím.“

„Hm a proč sis teda neobjednala?“

„Protože bych ztloustla. A stejně je to drahý i po slevě.“

„Tak proč to nabízí, když se po tom tloustne a stejně to nikdo nekupuje?“

„Třeba to někdo koupí.“

„A co je to masírovat?“

„To je něco bezvadnýho, lehneš si, nemusíš se ani hnout, přijde masér a namlátí ti špeky.“

„Jaký špeky?“

„Hele, nemusíš vědět všechno.“

„Já musím vědět, co jsou to špeky.“

„No, prostě když moc jíme, tak se nám to jídlo usadí do špeků.“

„Hm, tak to my žádný špeky nemáme. A na co bylo to další?“

„Prostě takový přípravky, aby ty špeky zase odešly.“

„Takže vy se nejdřív nadlábnete, naberete špek, pak si je necháte naklepat a pak se zase nacpete něčím, co ty špeky vyžene?“

„No, vlastně tak nějak!“

„A co z toho teda máte? Není to všechno ztráta času? My žádný takový obrázky nemáme a nevíme, co jsou špeky. Máme dost energie, přírodní zdroje a planety s čistým ovzduším. Když je nám nějaká malá, tak si dolítneme na jinou. Nic nás netíží a neomezuje. Nestěžujeme si, jsme tam u nás v pohodě. A když se koukáme na zprávy od vás, radši děláme, že neexistujeme. Tak si to, prosímtě, hlavně nech jenom pro sebe!“