Jeden cheesburger, prosím

Rychlé občerstvení patří k našemu životu už stejně jako automobil, počítač a negativní zprávy. Mezi oblíbené patří bagety, pizza, párek v rohlíku, různé druhy pečiva, grilované kuře, langoš. A děti to mají úplně nejradši s hranolkami!

Dlouho jsem váhala, zda to mám hodit na papír, tedy, promiňte, na blog. Ale proč ne? Lidi si tady přečtou jiné nechutnosti, otrlí jsou už dost, o tom svědčí nejedna zpráva z naší politiky a třeba je alespoň donutím myslet víc na jiné věci, s kterýma se taky každodenně konfrontují, říkám si.

Námět pro dnešní blog pochází ze staré zkušenosti, ale to nemusí znamenat, že už je přežitá. Podobná situace se dá, klidně se s vámi vsadím, potkat i dnes.

--------

„Kupte si hamburger, je čerstvý.“

„Tak jo. Jeden mi dejte!“

Vytahuji „placku“, odhaluji identitu a snažím se dostat do stánku na rušné ulici. Překvapená prodavačka neprotestuje, pouští mě dál a vytahuje doklady zastrčené pod vrstvou zaprášeného papíru.

„Tak si to projdeme znovu podle účtenky. Tohle byl kontrolní nákup.“ Účtování bylo v pořádku, zaměřím se tedy na kvalitu koupeného zboží. Vybalím hamburger, vypadá trochu omšele, ale pomazaný hořčicí a obalený zelím není v housce vidět.

„Můžete mi ukázat, v čem připravujete hamburgery?“

Prodavačka odhaluje gril, v němž se krčí ještě osm oschlých zbytků z předešlého dne. Poděkuji a pokračuji dál.

„Mohla bych taky vidět, kde je máte uskladněné?“ Otáčím se kolem sebe, až se pohled zastaví na příruční ledničce. Vlastně je jediná. V ní se povalují lahve s pivem, nealkoholickými nápoji a nahoře na mrazáku, který je namrzlý ledem, jsou volně vybalené hamburgery, co nejsou pod vrstvou sněhu ani vidět. Hamburgery, jaké svět neviděl!

V hlavě se mi honí různé myšlenky, dominuje ta, že zakoupený hamburger byl zaručeně poslední. Žaludek se uklidnil až poté, kdy jsem ho jemně upozornila, že s tímhle oschlým kusem mletého čehosi se nemusel zabývat.

Kontroluji povolení k podnikání, souhlas hygienického orgánu k prodeji sortimentu, který stánek nabízí.

„Můžu se vás zeptat, kam chodíte na toaletu? To máte určitě nepříjemnost, když vás to přepadne a máte tady zrovna frontu, že?“

Prodavačka se pohledem mimoděk podívá na kbelík pod židlí překrytý hadrem na podlahu a odpoví: „Chodím tady vedle do obchoďáku.“

--------

Na závěr nutno dodat, že od té doby už přece jen nastal trochu pokrok. Podobné případy by se už v praxi vyskytnout vůbec neměly. Jenomže dá se tomu vážně úplně věřit? Když vidím některé provozovny, ruku do ohně bych za to nedala.

Život není péééříííčko ...

 "Jó, život není péééříííčko," říkávala maminka a tenkrát jsem jí tak moc nerozuměla. V mládí mi připadalo všechno jednoduché, i když s odstupem vím, že to vůbec lehké nebylo hlavně pro mamku. 

Starosti jsme doma sdíleli, na to nás bylo naštěstí dost a radosti z běžných věcí jsme nějak neřešili. Tenkrát jsme se radovali z každého rána a na nic velkého se netěšili. A tak jsem měla radost, když jsem si mohla o víkendu přispat, ve všední den dorazila včas do školy nebo později do práce, když rozkvetly krokusy, potom sedmikrásky a pampelišky, když voněly pivoňky a zesládly jahody, když jsme se mohli v létě koupat a na podzim vyrazili na houby. Radovali jsme se z přítomnosti rodiny a také z odpočinku, když jsme se navzájem měli dost, život je prostě změna a je třeba to brát.

Maminko, život nebyl péříčko, já vím, ale je pěkný i za cenu občasného pádu. Však ty to víš nejlíp a nejen ty. Ale uměla jsi vnímat všechny jeho krásy a taky se nad tím povznést. To je hodně důležité. Škoda, že radost se nedá třeba darovat nebo naordinovat, každý si musí najít svůj důvod a někoho, s kým jej bude sdílet stejně jako smutky. 

Tak schválně, jestli se shodneme? Dneska mám třeba radost, že je teplo a svítí slunce. Ale i z toho, že možná spadnou kapky, na balkóně mi kvetou jahody a ve středu jsem si dala normální oběd v restauraci i osvěžující drink. Letos poprvé!! Když se nad tím zamyslím a beru v úvahu život jen pro ten dnešní den, tak mi zas tolik těžký nepřipadá. 

Houbaření, to je potěšení

Jak nerada vítám podzim, protože přináší sychravé počasí, tak si ráda užívám podzimní radovánky. Hlavně houbaření.

A tak jsme také vyrazili s manželem do lesa. Zvolili jsme místo, kde jsme poprvé byli před dvěma lety a kde nám nestačily koše. Ovšem to bylo později na podzim, rostly samé babky, ty teď ještě nejsou. Takže osvědčený les zklamal, nabídl jenom pár prašivek, ale jinak ani houbička, tak jsme se rozhodli jet jinam.

Bohužel jsem uposlechla manželovy rady a hledala trávu, a asi jsem někde přešla bludný pařez, manžel se mi ztratil z dohledu a já, jako obvykle, zabloudila. Začal mne shánět mobilem, tentokrát jsem mobilům blahořečila, že jsou, protože já byla úplně bezradná. Měla jsem dojít k silnici, kde byl sraz u auta, ale já neviděla ani silnici, ani auto, pořád jsem šla a šla za zvukem nějakého auta, ale slyšela jsem jen slabě.

Pak jsem došla na kraj lesa, kde byl dolů takový sešup, tekla tam voda, takže místo bylo pěkně rozbahněné, ale já se rozhodla ho zdolat. V bahně mi ujela noha, já ztratila balanc a už jsem tušila, že se skácím dolů z té stráně v tom bahně. Naštěstí jsem to vybrala, protože bych asi pak musela jít domů pěšky, bahno bylo jen na botách. Zoufalá jsem zuřícímu manželovi sdílela polohu a on mě zachránil, když pro mne dojel autem. Moje boty nelibě nesl, ale dala jsem si pod ně igelitové tašky, abych mu neušpinila auto.

Ujeli jsme několik kilometrů do blízké vesnice a vydali se do lesa znovu. Hned na kraji muž našel pár menších hřibů. Šli jsme o kus dál a našli les, kde byl kus hustého a kopec krásného jehličnatého lesa. Po pár metrech už mi říká: „Hele ho!“ Našel krásného hříbka.
Vzpomněla jsem si na dědu a říkám: „Děda vždycky říkal, že je blízko bratříček. Ukaž nám bratříčka…“ Rozhlédla jsem se a v okruhu dvou metrů bratříček byl. Vykukovala jenom hlavička, ale vyhrabala jsem krásný kousek s macatou nohou. Pak jsme šli dál a po pár metrech se situace opakovala.

Pak jsme zahlédli muchomůrky. „Děda říkal, že kde rostou muchomůrky, rostou i hříbky.“ Rozhlížím se a byl tam. Manžel se začal rozhlížet také, hledal bratříčky a pár se nám jich ukázalo. Když jsme se rozhodli vrátit k autu, museli jsme sejít z kopečka. Na konci byla taková škarpa a přes ní vedla úzká lávka z prken. Manžel na ni statečně vyrazil, uklouzl a v mžiku se složil do té škarpy.

Naříkal, ležel tam, v jedné ruce nůž, košík z druhé ruky mu vypadl a houby se vysypaly. Vzala jsem mu nůž, aby si neudělal další zranění a začala houby vybírat zpátky do košíku. Manžel skučel, ale musel vydržet, protože kdyby se pohnul, všechno by rozmačkal. Když se podařilo úlovky vysbírat, pomohla jsem mu sednout a pak se postavit. V duchu jsem se modlila, abych nemusela volat záchranku. On řekl, že nechce záchranku, že dojede sám. Ale při každém pohybu zasyčel a bál se, že se mu zranění rozleží.

A taky jo. Dva dny vzdoroval, třetí den ráno mi oznámil, že jede do nemocnice, že už nevydrží bolestí. Verdikt lékaře zněl: zlomené žebro a vzduch na plicích. Nabídl mu nějaký zákrok a tři dny v nemocnici, manžel ale nepřijal, odtrpěl si to doma. Kontrola proběhla a už má jen zlomené žebro.

Výsledkem houbaření byla kulajda, rizoto s houbami, houbová omáčka, zlomené žebro a plná koupelna hadrů na vyprání.

Kašlu na vrásky

Žijeme v době, kdy nás obklopují informace, média, nabádají nás k určitému životnímu stylu, ukazují fotografie dokonalosti, předurčují, co je správné a co ne.

Ovlivňuje nás to, ať chceme nebo nechceme a snažíme se využít těch informací k tomu, abychom se zdokonalili. Proč ne? Pracovat na sobě je v pořádku, jenomže ne každému se povede dosáhnout cíle, každý jsme přece jiný, reálné tělo se nedá retušovat a tak se někdy stává, že dívky ztrácí sebevědomí a trpí nejistotou, ačkoli vypadají skoro jako bohyně.

Napadlo mne, že v tomto ohledu jsem měla dospívání mnohem jednodušší. Televize byla v plenkách, časopisy černobílé a tak jsem se nechala inspirovat v oblasti módy okolím, nápady svojí maminky, výtvory šikovných rukou mojí babičky a hlavu si s tím nedělala. Babiččiny zákaznice bývaly štíhlé i silnější a všem to slušelo. Vystupovaly jako dámy, mluvily hezky a slušně, bývalo příjemné poslouchat jejich rozhovory a mně připadlo přirozené, že je každá jiná a žádná není jako prut. Posedlost štíhlostí tenkrát ještě nebyla v módě, značková kosmetika nebyla k sehnání a tak jsme se tím nezabývaly a soustředily se na jiné věci.

Když jsem byla uváděna do společenského života, tedy v době tanečních, babička ušila krásné šaty a každý pátek nastal rituál. Našlehala jsem si bílek s citrónovou šťávou, nanesla na obličej, nechala půl hodiny působit a moje pleť byla krásně světlá a čistá. Pak jsem si umyla hlavu, vyfénovala kudrliny a přišmrncla oči řasenkou. Tím byl celý rituál u konce. Babička mi říkávala, že ona v mládí kvůli pleti lila do vody smetanu, aby byla krásnější. S jejími radami a laskavou pomocí nás nikdy nenapadlo, že nesplňujeme kritéria pro hezká děvčata a tím nám odpadla spousta starostí. Připadaly jsme si jako super star i s velkými zadky.

Proto si myslím, že krása není nejdůležitější. Nedokonalosti přece lze zakrýt, vylepšit a když to nejde, tak zaujmout jinou předností, která může všechno zastínit. Sebelepší make up nezakryje nedostatek smyslu pro humor a vystupování, podle kterých si tvoříme celkový dojem. Takže je dobré řešit celek a nezabývat se malichernostmi. Holky, vrásky od smíchu vás dělají naopak krásnější a zakrýt se dají jenom smíchem. Netrapte se pro ně. Trápení působí povadle a to je ještě horší.

Jsou fakt z Marsu?

 Poučena do života dr. Plzákem nechtěla jsem usnout na vavřínech a tak společenské vědy studuji i dál a pak si mnoho teorie ověřuji v praxi. Třeba tu, jestli spadli muži vážně z Marsu.

Pořád nejsem schopna nabýt stoprocentní jistoty, jestli z Marsu, ale dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že jsou určitě úplně z jiné planety. Poctivě sleduji výzkum planet a leccos mi napovídá, že s tím Marsem to nebude náhoda. Zdá se, že se tam žít nedá a pokud tam vážně přebývali muži, než se k nám nacpali na zem, ani se tomu nedivím. Určitě to zpustošili tak, že už tam teď ani tráva neroste...

Usuzuji z toho, jak se projevil můj drahý poté, co si vymodlil na stará kolena svůj pokojík. Přestože ho jeho rodiče vychovali k pořádku, po půl roce se do jeho pokojíku, který uvolnila dcera, nedalo projít dveřmi. Ze začátku to tak nevypadalo, ochotně mi propůjčil kus místa na výtvarné činnosti se slovy: „Vždycky jsem toužil po takovém binci, kde jsou všude štětce s barvama.“ Touhu jsem mu splnila. Ale malovat se tam už nedá. Nejenže je v pokojíku nedychatelno, zbytek stolu zakrývají různé roztodivné neidentifikovatelné předměty, které neumím ani pojmenovat, ale nejraději bych je vyhodila do koše. S výtvarnou činností jsem asi nadobro skončila!

Pak mi vrtá hlavou ještě jeden problém, který nedokážu vyřešit. Proč jsou, jindy tak komunikativní a zdá se, že i příjemní muži, najednou hluší, když si sednou s kamarády na pivo? Nezvedají mobil, nekomunikují, najednou nás ani neznají a vůbec, chovají se jako z jiné planety (už je to tu zase). Jeden příklad za všechny: Kdysi se vrátili můj manžel se švagrem z rybářské výpravy. Přivezli tři úhoře. Hodili je do kyblíku v koupelně a rázem odešli oslavit svůj úlovek do zahradní restaurace naproti našemu domu. Co čert nechtěl? Úhoři vyplavali z kýble ven a rejdili si po koupelně sem a tam. Byli to pořádní kousci a my ženy jsme se bály se jich dotknout, nehledě na to, že jsme nestačily. A tak nezbylo než volat na rybáře, aby přišli zjednat pořádek. Mávaly jsme na ně, křičely přes celou ulici, nic. Přece nepůjdeme dělat scény do hospody, že? Uznejte, to by bylo pod úroveň! A tak jsme si musely, ostatně jako vždycky, poradit samy. Inu, to jsme my. Holky z masa a kostí. Ze Země.

Tvrdá výchova

Někdy se mi stává, že mne zdejší diskutéři nazvou naivní osobou. Pominu-li, že se všechno, co je napsáno, nesmí bráti vážně, musím připustiti, že má tvrdá výchova mne již v útlém věku předurčila k tomu, abych zůstala naivní až do konce svých dnů.  

Za mých dívčích let se ještě na morálku hledělo, aspoň u nás doma ano. Navíc mne vychovávaly skoro samé ženy, sama ctnost, kam se podíváš. A to, co se ctností nazvat nedalo, bylo raději zapomenuto, abych neměla do života špatný příklad. Zrovna včera jsem zas narazila na knihy, dědictví po mojí babičce, která vždycky měla po ruce vhodnou literaturu, abych se nenudila. Čtení byla moje oblíbená záliba, kde jinde bych si měla vzít do života poučení, kde najít lepší příklady než v moudrých knihách? Ráda bych vám nyní ocitovala kousek z jednoho takového dílka, které tenkrát bylo určeno ženám pro čerpání moudra, zatímco dnes si namísto podobných studujeme nekonečnou řadu příruček na téma „jak porozumět mužům“, „jak mužům vyhovět či nevyhovět“, „jak vyfouknout kámošce lepšího milence“ a podobné braky. Literatura našich babiček měla úplně jiné kouzlo. Uvádím kousek z roku 1926.

„Je zcela prosté, jak tě přinutím, abys klidně obývala toto malé vězení.“

Otevřel prádelník a vylovil z něho dva řemeny. Zadíval se mrtvým a snad i trochu poníženým pohledem k své bývalé milence.

Postřehla nebezpečí. Vykřikla zděšeně a vrhla se pěstmi proti dveřím. Počala šíleně bušiti a volati o pomoc. Skokem byl u ní. Uchopil ji v pase a obrátil ji do středu místnosti tak prudce, že zmámena klesla na divan. Pak spoutal jí nohy, ale takovým způsobem, že mohla sice kráčeti, ale činiti jen velmi malé kroky. Vzal ji do náruče a přenesl ji do cely. Viděl, že pláče. Byly to slzy nevylíčitelné úzkosti. Nachýlil se nad ní. Snad čekala, že bude líbána, neboť tváře naplnil jí příšerný výraz děsu a odporu. Ale on řekl jen:

„Nebudu tě líbati.... Od tebe jediné nemá pro mne nyní ceny to, co je ukradeno nebo koupeno.“

Položil ji na slamník, na němž jí na zemi ustlal. Počal se svlékati a pravil: „Budeš-li něco potřebovat, probuď mne.“

Z románu ztracené existence, autora Sl. V. Jelínka – Sňatkový podvodník.

Jako ukázka to jistě k pochopení mé ztráty iluzí o mužích již v době puberty úplně stačí.

Jednou poprvé

 Čísla hrají v našem životě důležitou roli a to nemyslím jenom numerologii. Všechno zažijeme jednou poprvé a v tom je spravedlnost.

První nadechnutí, první odloučení od maminky, první pohlavek, první boule. První školní den a první úspěchy. Poprvé zažijeme i neúspěch, pokárání, dlouhý pohled opačného pohlaví, první rozpaky, první jedničky i pětku. Jednou poprvé zažijeme smutky, zklamání, touhu po někom, kdo všechno pochopí a bude s námi sdílet. Když se to povede, všechno prožíváme dvakrát, jen první polibky a sex si rozdělíme napůl. Radost ze společných poprvé je sdílená, přesto jakoby dvojitá, zato starosti poloviční.

Když něco zažijeme dvakrát, už to není jako poprvé. Přijde větší jistota díky poznání a je to jiné. Přijde-li to potřetí a počtvté, už nepočítáme. Všechno postupně splyne, zvykneme si. Časem úplně na všechno, zážitky pak nemá cenu sčítat, všechno poprvé se stává vzácnější.

Tak tohle jsem ještě nikdy nezažila, říkám si čím dál méně a spíš mě přepadá melancholie, že je takových okamžiků jen méně. Převládá pocit, že už mě nemůže nic překvapit. Zbylo mi závidět dětem jejich neznalost, touhu po zkoumání a nabídka pomoci jim objevovat svět. Někdy propadám nicotě a zapomenu pozitivní myšlení. Hodně poprvé mi uplynulo, co mě čeká teď?

Naposled.

Číslo neurčitého významu, naštěstí!

Je spousta věcí, které už nikdy nezažiji a ani mi to nevadí, přesto se toho „naposled“ podvědomě obávám. Význam vidím často na návštěvách v domově důchodců. Někteří ani nepamatují, kdy se naposled prošli bez hole, pro někoho se naposled stalo i napít se z hrnku, naposled přichází plíživě a jsou to třeba malichernosti. Poprvé a naposled může i splynout. Já například vím, že na určité místo jsem kdysi jela poprvé a naposled. Ale mohu si to ještě rozmyslet, takže mě to tak neděsí. Vytržený zub mi ale nenaroste. To už je horší!

U nekonečných vztahů může přijít nečekaně naposled...

A dost! Zpátky na pozitivní notu.

Zažila jsem nečekaně první zážitek a jsem pořád ještě vzrušená. Mám svoje první brýle na čtení! „No jo, věk už se nám hlásí,“ povídala paní doktorka a já byla smířená, protože měla stoprocentní pravdu. Celodenní čučení do počítače nesvědčí očím a tohle je trest. Dostala jsem příspěvek na první brýle a šla vybírat obroučky. Odvázala jsem se, jsou hodně barevné. Takovou radost z perfektního zážitku jsem dlouho nezažila. Těším se, až je poprvé nasadím, až v nich poprvé přijdu do práce, až mi budou sloužit a pak je budu nosit donekonečna. Nikdy bych nevěřila, že mě to tak dostane. Můj svět se stal o hodně krásnější. Uvidím do dálky, budu si víc číst, čeká mne přece ještě tolik poprvé!

První protéza, první berle, první důchod….

Kámošky

 

Naštěstí existuje člověk, s kterým mohu sdílet všechny radosti a bolesti. Až najdeš můj blog, tak si třeba přečteš, proč si život bez tebe neumím vůbec představit.

Vidíme se hodně málo, vlastně skoro vůbec, ale v telefonu mám pořád tvé číslo, tak to neřeším. Kdysi jsi mě vytáhla z bryndy, když jsem potřebovala a pak jsme spolu páchaly dobro i padaly do průšvihů. Ať bylo, jak bylo, bylo s humorem.

Víš, nikdy jsem ti neřekla, jak jsi mě strašně štvala, že za tebou kluci tolik pálí a tys jen přijímala dary. Kdekoli jsi byla, byla jsem až další v řadě, ale tohle jsem ti přála. Bavila jsi mě. Některé věci jsem ti nepřála, ale ani nezáviděla. Skoky z vany na paty a horké koupele s červeným vínem, když jsi to zase nedostala v termínu. Ty víš i to, kdo se mi líbil, protože jsme obě měly stejný vkus. A abych tě nenaštvala, nikdy jsem ti neřekla, že jsem mohla mít i tvého idola. Však víš koho, předstírala jsem, že ho taky miluju, ale ve skutečnosti to pravda nebyla.

Všechno jsi měla nějak dřív a všechno ti šlo samo, i když to byla někdy dřina. Nikdy jsem ti nezáviděla ani to štěstí, ani tu dřinu a myslím, že jsi měla více myslet na sebe. Jestli tě právě takhle bavil svět, proč ne?

Vídáme se málo, ale když je ouzko, když toho mám v sobě nějak moc, najdu tvé číslo a pak ho vytočím. Vezmeš to a představíš se a pak si říkáme všechno, co jsme nestihly. Hned spolu záhadně omládneme asi tak o 30 let, protože jsme měly stejné sny, stejný vkus i zážitky a bylo nám spolu s ostatníma holkama moc dobře.

Jednou jsi dala přednost chlapovi. Jen jednou jsem chtěla, abys byla svědkem mého štěstí a ty sis raději šla užívat. Pochopila jsem to. Obě jsme bývaly stejné a možná bych taky dala přednost chlapovi. Je s nimi legrace, a tak ….... ale, co si budeme povídat, zrovna dnes, po tom dlouhém čase ….. kámoška je kámoška!

 

PS: Tenhle blog chci věnovat všem kámoškám, protože tahle instituce funguje. Stejně to vidím i u kámošek své dcery. Díky, kámošky!

Letní hříchy - ovocné knedlíky

Roční období mají svá specifika a mezi ně patří i jiný způsob stravování v zimě oproti létu. V zimě tělo prahne po tepelně upravené stravě, horkém čaji, svařeném víně, v létě nepohrdneme zmrzlinou, čerstvými saláty a ledovými nápoji a také se snažíme zrající ovoce a zeleninu zakomponovat do jídelníčku. Vaříme si třeba koprovku nebo ovocné knedlíky.

Jahodové, borůvkové, meruňkové, kynuté i bramborové a nebo tvarohové.

Jak připravit ovocné tvarohové knedlíky, jsem psala na jiném místě. Ve zkratce tedy připomenu, že je třeba měkký tvaroh osolit a smíchat s krupičkou a vejcem tak, aby vzniklo těsto takové konzistence, aby se do něj dalo něco zabalit a aby se dalo slepit. Nesmí být tedy moc tuhé.

Ale teď nechám stranou knedlíky, které jsem se rozhodla udělat si dnes k obědu, chci se totiž věnovat úplně jiné otázce.

Většina žen hlídá energetický příjem a snaží se, aby se stravovala optimálně a netloustla. Já hlídám samozřejmě také, ale nejen příjem, omezuji cukr a proto musím přemýšlet, co si dávám na talíř.

Ovocné knedlíky připravené z tvarohu, vejce a krupice jsou poměrně neškodné, ale kámen úrazu je hlavně v tom, co si na ně dáme. Obvykle je posypeme cukrem (dejme tomu 2 lžičkami moučkového), nastrouháme tvaroh (asi necelou polovinu) a polijeme máslem. Takto upravené a podávané knedlíky jsou pak energetická bomba, která obsahuje 2982 kJ, z toho 75,5 g sacharidů, 3,2 g vlákniny, 35,5 g bílkovin a 29,1 g tuků.

Pro svůj oběd jsem zvolila 2 lžičky medu a místo tvarohu přidala bílý jogurt, proto nebylo třeba přidávat máslo a energetický příjem porce 2136 kJ obsahoval 68,8 g sacharidů, 3,2 g vlákniny, 21,8 g bílkovin a 16,7 g tuků. 

Záměnou jsem ušetřila 800 kJ, což je energie srovnatelná třeba s 3 pomeranči, menším řízkem, malým pivem, laskonkou nebo dalamánkem. Takže si mohu vylepšit večeři nebo mi ubyde nějaký ten špíček. 

Někdy stačí jenom trochu přemýšlet a můžeme si pochutnat i na tom, co si jindy odpíráme kvůli pocitu špatného svědomí.

Módní retro okénko

 

Dostala jsem blahopřání k novému roku, kde bylo popsáno, co jsme zažívali v dětství, co je dnes úplně nemožné a pro naše generace vlastně nepochopitelné. Pořád jsme lítali venku, počítače nebyly, mobily také ne a vůbec nám to nevadilo. Byli jsme přesně tam, kde jsme měli být, informace kolovaly tichou poštou spolehlivě a dny plynuly k naší plné spokojenosti. Vystačili jsme s málem. Na druhou stranu i naše generace měla svá specifika, která možná dnešní generace nechápou a ani by je to nenapadlo. Takovým příkladem jsou třeba džíny. Dnes prostě jen vejdou do obchodu, vyberou si velikost, barvu, střih, díry, nášivky a ozdoby podle vkusu, to však za našich mladých let možné nebylo.

Kupovaly se v Tuzexu nebo v cizině, takže už z toho bylo jasné, že nebyly pro každého. Moje první džíny stály tenkrát 550 Kč, když plat byl něco přes tisícovku. Když jsem je přinesla domů, měla jsem opravdu radost, konečně jsem taky byla in, jenomže …. byly moc modré. Tenkrát džíny strašně pouštěly barvu, takže aby se v nich dalo jít mezi lidi, napustila jsem vanu, vzala kartáč a začala procedura k jejich vylepšení. Když to máma viděla, nechápala a jen kroutila hlavou. Bylo jí to líto.

Kalhoty vydržely opravdu mnoho a o dva roky později jsem si koupila nové za první výplatu z brigády. To už se ošoupané nenosily. Když přišla potřeba řešit další, napadlo nás požádat strýčka v cizině, aby nám poslal nové. Poslal, akorát velikost musel odhadnout, protože mne viděl naposledy před deseti lety. Přišel čas „trubek“, tak úzkých džín, které byly přesným obrysem nohy. Ty už se mnou vydržely do maturity, i když jsem se do nich zpočátku nemohla nasoukat. Později pak přišla doba mrkváčů a poleptaných vzorů, což se řešilo savem, takže nejedny kalhoty upravené podle módy vzaly zasvé ještě před první vycházkou.

Jeden můj kamarád měl svoje džíny hodně dlouhou dobu. Nebylo lehké je sehnat, a tak pokaždé, když u těch svých těsných protrhnul koleno, zašil to poctivě na stroji tak dobře, že příští díra se vyklubala těsně vedle stehů a nakonec měl koleno jeden šev vedle druhého, to nebyla už džínovina, jen nitě. Ale k účelu sloužily dál. Jen moje babička švadlena, když viděla ty naše nápady a výtvory, pokaždé se chytala za hlavu. Uměla totiž udělat krásné záplaty, které každé děravé džíny uvedly znovu do provozu. Akorát její stará singrovka na to nebyla zvyklá, ten materiál byl úplně prkenný. Vlastně se to s dnešními džínami nedá vůbec srovnat.

Každá doba má svoje specifika, dnes nikoho děravé kalhoty nepohoršují, za našich mladých let to nebylo obvyklé, nechtěli jsme vypadat jako „trhani“, ale móda a vývoj textilních vláken dávno přinesly jiné možnosti. A džíny se dají koupit na každém trhu.

A mraky plují

Co je běžné a co ne. Poraď si sám.

Myšlenky plují sem a tam. Oči hledají záchytné body. Ticho. Pomalu se smráká, na obloze plují mraky. Každý jiný... Napadá mne, že to nebe bude jeden pěkný velký binec. Dělá si snad vesmír co chce? Jeden mrak šedý, jeden bílý, jeden dvoubarevný.... Copak nemá Pán Bůh pořádnou šablonu, výstupní kontrolu, technologa, metodika, inženýry, reklamu? Jak to může dopustit v jednadvacátém století? Proč si nevezme příklad od lidí? U nás je to přece běžné mít na všechno jeden metr. Nebo dvojí? Trojí?  

Tak třeba si vezměme běžného člověka. Úplně běžný muž. Má dvě nohy, dvě ruce, manželku, dvě děti. Možná má i dvě ženy bokem, ale to se neříká. V hospodě si dá dvě piva, přečte dvojí noviny. Po druhé jde domů z práce, má byt dva plus jedna. Taková normální běžná rodinka. Používá běžné čistící prostředky, pere v běžném pracím prášku, jezdí v běžném voze, jí běžné porce. Má běžné nemoci, běžně maká, běžně se fláká. Takový průměrný šedý mrak.  

Bydlí se dvěma sousedy. První má manželku blondýnu, s ní jedno malé dítě, dvě děti z prvního manželství, jedno z druhého. Nemají vůz, mají kočár z bazaru, před výplatou si půjčují od sousedů. Kupují běžné prací prostředky a čučí v reklamě na ty neobyčejné. Prášek s granulemi, naplněný zaklínací formulí schovanou v barevných kuličkách, co jako zázrakem všechno roztrhané prádlo i zašije, je jejich tajným snem. Bílý beránek na obloze... 

Druhý soused nikoho nezdraví. Jeho mladá manželka touží po dítěti, vodí tři psy na vodítku ověšená drahou bižutérií, zásadně pere v těch nejlepších prostředcích, které by si běžná rodina nikdy nekoupila. Dívá se divně, kupuje nejdražší přípravky do myčky na nádobí, leští kapotu bavoráka drahými utěrkami a má doma stárnoucího páprdu, který tajně kouká po obyčejných manželkách svých sousedů a pohledem hltá jejich zaprané prádlo. Jenomže ..... ten pocit, ten pocit, že má všechno nej, podle poslední módy, že nepatří mezi ty běžné obyčejné lidi, kupující  levné prostředky na laciné prádlo, čistící WC vodou, ..... je prostě k nezaplacení.  

Jediné, co mu kazí radost ze života a je opravdu k zbláznění, je skutečnost, že musí taky koukat na ten binec na nebi, pro všechny stejný. 

Povídání s vrbami

 

Zkušenosti a životní osudy se předávají nejen z generace na generaci, ale zpravidla spíš mezi sebou při sdělování zážitků. Většina lidí tiše nese svůj příběh v sobě a situace, které si pro sebe řeší, ventiluje jen málo nebo postupně, podle toho, zda je může unést sám nebo potřebuje tu tíhu někomu předat. Asi každý z nás to svým způsobem zná, máme své přátele, s nimiž vyměňujeme zkušenosti či někoho blízkého. Ať už se podělíme nebo ne, stejně si tu svojí misku musíme vylízat nakonec každý sám. 

Údělem vrby je vyslechnout, zkusit zprostředkovat nezávislý pohled na nějaké řešení, snad i poradit. Je to úkol nelehký. Všechny stesky a nářky se zpravidla týkají partnerských vztahů, protože to se nás dotýká asi nejvíc. A každá rada je obvykle předem odsouzena k zavržení. Milostné vztahy jsou nevyzpytatelné a mohou se vyvíjet opravdu překotně. V případě svazku, kde se jedná o hašteření ve jménu lásky a očekává se vyřešení nějaké přechodné bouřky,  to člověk někdy riskne a poradí, i když je potom považován za hlupáka. Každá rada totiž chytrého hledajícího inspiruje k přemýšlení. V lepším případě ho dovede k závěru hodit hašteření za hlavu a věnovat ještě trochu energie partnerovi. Tady je i špatná rada prospěšná. Horší je to v případech, kdy už je každá rada drahá.   

Správná vrba jen ševelí a nikomu nic nevnucuje. V opačném případě by posezení u ní nebylo přínosné. Naopak by mohlo být zhoubné. Každý není obdarován schopností udělat si svůj vlastní úsudek a řídit se jen úsudky jiných nevede nikdy ke správnému cíli. Někdo má ale tak těžký úděl, že mu ani rozhovor s vrbou nepomůže. Může se jen vystýskat a případně skrýt před největším žárem. Víc pro něj vrba udělat nemůže. Snad proto jsou některé vrby smutné, dívat se na trápení druhých není nic veselého. Zalévání kalnými slzami nikomu nepřidá. Pak se i ta vrba musí zbavit napětí a pustit trochu ševelení po větru, aby si zachovala pochopení i pro druhé.  

Až se zase potkáte se svojí vrbou, klidně se jí vymluvte ze všech svých trápení. Vyslechne je. Nezapomeňte ale přidat zmínku o tom, co jste zažili pěkného nebo co jste pro sebe v poslední době udělali, aby byl váš úděl o něco lehčí. Napětí jejích větví poleví a pocítí upřímnou radost. Poznáte to podle veselejšího ševelení.

Stihnout co nejvíc

Nedávno jsem někde četla, že je spousta lidí, kteří stíhají žít dvojí život, že si, kromě oficiálního partnera, užívají i s jiným, neoficiálním, ženy ani muže nevyjímaje.

Asi na tom něco bude, žijeme v rychlé době svoje konzumní životy a už asi tolik neřešíme trvalé hodnoty, jako dřív. A taky ta komunikace se zrychlila, žádné trapné seznamování a oťukávání se často nekoná, stačí sednout na facebook, ohromit nějakou vtipnou konverzací a jsme seznámeni. Nebo ne? 

Nová doba přináší nové možnosti a tak se často stane, že se stihneme pohádat i udobřit po esemeskách už během pracovní doby a někteří tím velmi trpí a podepisuje se to pak na jejich výkonu. I na poště si u okýnka občas počkám, až si pracovnice odpoví na zprávy a pak se může věnovat mým složenkám.

To za doby našich babiček se pro lásku musely překonat všelijaké vzdálenosti a než se dva domluvili, uběhlo nějaké vody. Třeba moje babička se s dědečkem rozhodli vzít a než proběhly ohlášky v obou vesnicích, trvalo to šest týdnů. Do té doby se stihli tak pohádat, že zrušili sňatek a pak se potkali až za šest let, aby se konečně domluvili na tom, že jsou si přece jenom souzeni. Láskám se psaly krásné milostné dopisy, které však nemusely najít adresáta. Znám jednu paní, která psala svému milému, ale lásku jí překazila závistivá sestra. Místo, aby dopis hodila do schránky, hodila ho do koše a paní pak čekala na svého milého zbytečně. Když vyhodnotila situaci, že se nejspíš nedočká, vdala se za jiného. Ale i tahle láska byla osudová, asi po třiceti letech se zas našli a dokud nezemřeli, užívali si pozdního milování.

Uvedla jsem dva příklady, kdy to dobře dopadlo, ale každá láska měla dlouhý začátek, než došlo k jejímu naplnění. A zaměstnala zamilované tak, že neměli čas žít víc vztahů najednou. Za odměnu se nakonec dočkali. Zato my jsme rozmazlení, chceme mít všechno hned, bez problémů, nejlíp on-line, v přímém přenosu. Pak stihneme možná víc, stačí pravidelně přepínat mezi okny. Akorát si nejsem jistá, jestli právě tohle je to pravé.

Život je krabička barevných knoflíků

Žijte tak, aby vám každý záviděl. Tak znělo jedno svatební blahopřání, které jsme s manželem dostali. Nevím, jestli se nám daří toto přání naplnit, možná nám někdo někdy záviděl, ale my víme, že neměl co. Jako každý druhý jsme řešili svá štěstíčka i trable a nikomu o nich nevyprávěli. Někdy jsme žili trochu dobrodružně, někdy docela obyčejně, podle toho, na jakou barvu života byla zrovna nálada a co nám osud přichystal.

Po babičkách jsem zdědila málo hmotného, ale spoustu moudrých ponaučení. Vlastně z nich žiji dodnes. A jako správná šetrná hospodyně jsem žádnou radou nepohrdla a žádné věci nevyhodila. Ale doba pokročila, takže jsem si staré nádobí trochu obnovila a kuchyň zmodernizovala, to se, babičky, nezlobte. Mám pár památek a taky pár věcí, které by sice na první pohled nejvíc patřily do popelnice, přesto se někdy ukáží být pokladem.

Je to vlastně hlavně krabička se šitím a druhá plná barevných knoflíků, které se čas od času hodí. Možná má každý z nich svou pověst, protože to byly zcela určitě náhradní knoflíky k šatům, které babička šila zákaznicím a měla schované náhradní. Ona měla vždycky schované všechno náhradní – náhradní knoflíky, náhradní ostřižky látek (co kdyby se nějaké šaty musely vyspravit?), taky při každém střihu nechala náhradní minimálně dva centimetry na každé straně, kdyby bylo potřeba šaty povolit a nikdy se jí nestalo, aby neměla v nouzi náhradní řešení.

Obě moje babičky byly z dob, kdy se muselo hodně počítat a taky čekat všechno. Proto si poradily v každé situaci i bez internetu, za den přešily šaty, za noc upletly nové kalhoty, zavařovaly na zimu, vždycky měly zásobu dobrých povidel do buchet a k tomu úsměv a dobrou náladu. Vyznačovaly se nadměrnou tolerancí a pochopením. Když jsem se jednou obávala, co tomu (už přesně nevím čemu) řekne moje babička, ona se jen pousmála a neřekla vůbec nic. Moje zvědavost, jak to, že mi to tak hladce prošlo, byla bezmezná a proto jsem se na to zeptala: „Však jsem bývala taky mladá holka!“

Odpověď mi dala poznat, že nesmím lidi hodnotit podle unáhleného úsudku. Musím se naučit vžít do jejich situace a teprve potom hodnotit. Někdy máme sklony vynést rychlý soud, ale život není jenom černobílý, najde se i tón všelijaké jiné barvy. V tom se shodovaly obě babičky, které dávno věděly, o čem život je. Nesnažily se mě uchránit ničeho, co je lidské a moudrá rada: „Jenom se dívej, abys věděla, čeho se v životě vyvarovat“, mi zní v hlavě dodneška. Jen poznání umožní správně si zvolit svoji budoucnost.

Žít tak, aby nám každý záviděl, to je ta záhada, kterou jsem dodnes nerozluštila. Kdo závidí, ten nejlépe ví, co. Já naštěstí závistí netrpím a tak si žiju tak, jak se mi chce. Ke štěstí mi stačí obyčejné věci, protože, jak říkávala babička, co nemá duši, není důležité. Z toho mi došlo, že potřeba mít kolem sebe dobré duše a závistivců si raději nevšímat. Tak žijte, jak se vám zachce a hlavně ve zdraví.

Báječná dovolená

Vesnická chalupa uprostřed zeleně. Okolí samé lesy, veliká zahrada s bazénem. Prostě idyla, která dýchá na každého již z obrázku.

Znáte to? Vybíráte dovolenou uprostřed zimy, jara, v dostatečném předstihu. Někdo si rád všechno plánuje a pak se těší, jak si splní všechny sny, nenechá nic náhodě a nemusí se rozhodovat na poslední chvíli. Také nejsem z těch, co by měli doma pořád připravený kufr a pak jenom vybírali „Last minute“,  aby vyrazili ze dne na den z bytu za sluníčkem. Musím však uznat, že začínám tomuto způsobu cestování pozvolna přicházet na chuť. Proč? V dnešní době se totiž už nedá vůbec plánovat. Můžete si sjednat všechno přesně ve smlouvě, podmínky all inclusive, jídlo pětkrát denně, pitný režim v ceně, maséra přímo na pokoj, pokojskou kolikrát se vám zachce, okna s výhledem na moře, do lesa, na silnici nebo na pavlač, jakmile vás opustí štěstí, můžete mít všechno naplánované do posledního puntíku a stejně je všechno jinak. Buď nestihnete letadlo nebo vyhoří váš hotel. Nejčastějším problémem však bývá počasí, s kterým nikdo smlouvu nepotvrdil a tak si dělá, co chce. 

O vysněném počasí na dovolenou bych mohla vyprávět. Mívám sice obvykle štěstí na sluníčko, párkrát se nám ale stalo, že celá dovolená propršela nebo jsme jí strávili úplně jinou činností, původně neplánovanou (třeba vlivem předem nedomluvených epidemií). No, ale to už patří jaksi k věci. Občas musíme přece dostat pádný důkaz, že si nemáme moc plánovat, protože všechny věci nejsou tak úplně v našich rukou. Stačí pár bacilů, pár kapek deště a už se to vymkne kontrole, musíme se přizpůsobit a vzít to jenom jako fakt.

Jednou takhle přišlo nenadálé vytržení z našeho stereotypu. Naše dospělé dětičky totiž vyrazily na svou dovolenou. Našly si hezký pronájem vesnické chalupy a těšily se, jak si to užijí. Nejsou zrovna z těch, co se svým rodičům pravidelně hlásí a my je za to nekontrolujeme. Věci si plánují a žijí podle svého. Občas jim to vyjde, občas ne. Jakmile však letos dorazily na místo dovolené, zavolaly a pozvaly nás na návštěvu. S nadšením líčily, jak je to tam krásné a co všechno se tam dá vyvádět. A pak zničehonic přidala dcera větu: „A hlavně s sebou přivezte deky a nějakou fleecovku, protože my jsme teplé mikiny nechali doma a večer je tady hrozná zima.“ Zbystřila jsem pozornost, naplánovala nejbližší možný termín, našla deky s mikinami a pak jsme vyjeli. Pádnější argument k návštěvě bychom asi stěží hledali. Až na tu hlubokou vodu v trávníku, přikrytý bazén na zahradě, tmavé mraky na obloze, mokré lesy v okolí a pár dalších maličkostí, si vybrali opravdu nádherné místo pro letní dovolenou, kousek u Plzně. 

Vražda ve stadiu pokusu

Dneska byla v televizi zase zajímavá debata. Prý by se měly trestat činy už ve stadiu úmyslu a nemusí být ani dokonané. Škoda, že se názory tak různily, nemám jasno, jestli podat trestní oznámení. Mám totiž podezření, že se u nás doma děje něco nekalého …

Pohádky o lásce často končívají: „Jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes.“ Chápete? JESTLI NEZEMŘELI! Víte, kolik nebezpečí obnáší manželství?

Nikdy vás nenapadlo, že pěkné chvíle mají taky opačnou stranu? Že se vyskytují taky chvíle nepěkné, kdy vás napadají nejrůznější myšlenky a partnera proklínáte? Že ho dokonce začnete podezírat ze špatného úmyslu?

Teď nemyslím obvyklé prkotiny jako že nechá každý den na stole hrnek od snídaně a neuklidí ho, že si svoje ponožky zásadně svléká v obýváku někde na dohled, aby k vám nemohla přijít návštěva, že sní z ledničky všechno, na co máte právě chuť a vrátí zpátky prázdné obaly, to ještě není to nejhorší. To jsou vlastně důkazy, že vás miluje. Dalo by se to vysvětlit tak, že chce, abyste na něj myslela už od rána, že vás chce mít jen a jenom pro sebe a myslí na vaši štíhlou linii.

Nemyslím ani to, že nemá čas, když je potřeba něco opravit, klidně nechá otevřená okna a dveře balkónu, ačkoli nikdo není doma a zásadně nevrací lahve. Prostě se jen dožaduje toho, abyste se ho trochu doprošovala a tím mu zvedala sebevědomí, někdy dává najevo, že jste mu mírně ukradená a nechává vám spropitné. Tohle souvisí s jeho ješitností.

Ale jak si vysvětlit, když do předsíně, kam našroubuje vypínač, co zhasíná na druhé straně a zásadně na té, co právě nestojíte a pak přímo za dveře zarazí neklouzavé bačkory, které nikdy neuhnou z cesty a vy se o ně zaručeně přerazíte a hned za nimi je v totální tmě nastražená vidlice od vysavače uprostřed vaší cesty? Tomu já neříkám vřelé přivítání a snaha pomoci, tomu říkám pokud o vraždu.

Co by asi řekl Hercul Poirot?

Hádka nebo tichá domácnost

A jak to máte vy? Chtělo by se mi zeptat a druhá otázka by byla: A vyhovuje vám to tak? Na první bych sama odpověděla: Tak i tak a na druhou stejně.

Hádka i tichá domácnost mohou mít něco do sebe, protože v obojím jsou emoce. Má to ovšem jeden háček – oba v páru si nesmí být lhostejní. V okamžiku, kdy má jeden z nich nějaké postranní úmysly, může se to zvrtnout úplně jinam. Ale tam, kde je zájem z obou stran, pouze je třeba vyjasnit si neshody, to může mít blahodárný efekt.

Přiznám se k tomu, že u nás byla prvních 15 let spíš Itálie. Oba jsme měli potřebu adrenalinu a asi zároveň s tím, jak se měnilo počasí, se měnily i naše nálady a tak jsme si to museli nějak vykompenzovat. Máme shodná znamení a přejít ze sluníčka pod mráček pro nás nebyl problém, prostě po zimě přišlo zase teploučko, po dešti sucho, hormony to vydržely. Někdy lítaly vzduchem skoro talíře, jindy přišlo usmiřování a jediný, kdo to nechápal, byla dcera. Inu, dítěti se vášeň vysvětluje špatně.

Oproti tomu tichá domácnost, to byla doba pro oboustranný oddych. U nás zpočátku vydržela i čtrnáct dní, ale nevím, kdo mě to naučil, v takových dobách jsem obvykle využívala ženských zbraní a s každým dnem mlčení i půstu v jiné oblasti mi pomáhaly i ty zbraně mužské. Jednou se to zlomilo a přišlo vítězství. Výsledkem obojího nakonec bylo utužení vztahu, protože to obvykle skončilo docela pěkným zážitkem.

S tím, jak roky přibývaly, přišlo období, kdy se objevila lhostejnost. Možná by se tomu dalo říkat ponorková nemoc, takové ty stavy, kdy jsem si začínala myslet, že jsme doma spíše sourozenci. Tady asi funguje ten efekt gumy, kdy se člověk musí na čas odtáhnout, aby se zase později „smrsknul“. Knihy o Marsu a Venuši takové to odtahování a zalézání do nor přisuzují mužům, ale máme ho určitě i my ženy, taky si děláme babince a potřebujeme svůj klid.

Přiznám se, že raději mám hádky, kdy si to dva mezi sebou vyříkají a napětí spadne. Možná někdy padnou zvláštní slova, mohou ranit duši a zůstat v uších jako ozvěna, jenomže já to beru tak, že lepší dostat jednu trefu slovem, než si narazit pořádně „hubu“. Ta ošklivá slova jsou přece varování, že něco není v pořádku a chtělo by to napravit.

I babička říkávala „není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka“ a já dodávám, že po kázání si většinou všichni zazpívají, podají si ruce a pomodlí se za to, aby život šel hladce aspoň tak jako dosud. Nebo snad ne?

Co vyprávěla myška Couralka

Děti jsou naše baterky. Jejich energie je věčná.

Svět dětí je plný zvláštností, zážitků, fantazie, obav, starostí, ale i odvahy, kterou by dospělý neměl. Vzpomínám na svoje dětství a ráda sleduji děti ve svém okolí. Zkoumání jejich světa je inspirativní. Podle mne jsou nejlepší tak do 6 let. Dají se krásně ovládat, naletí na naše fígly, ale umí i překvapit. Vše berou vážně a nerozumí kompromisům.  

Dobrou metodu na mírnou manipulaci měla moje babička. Když s námi některé věci nezvládala běžnou cestou, vyprávěla nám pohádku o myšce Couralce. Ta nás nenásilnou formou navedla vždy tam, kam bylo zapotřebí. Couralka zažívala mnohá dobrodružství a uměla všechno vyřešit. Je hezké sledovat podobnou komunikaci mezi maminkou či babičkou a dětmi. Každá na ně má jinou metodu.

A děti se za tu péči odměňují. Například svými výroky. Jednou jsem poslouchala v čekárně u lékaře chlapečka s maminkou, když vyšla z ordinace paní doktorka. Nahlas se jí zeptal: „Mami, proč je paní doktorka tak tlustá?“ Jindy jsem viděla holčičku, jak babičce bravurně vyjmenovala čtyři manželky Karla IV. To jsem se až zastyděla. Také se mi líbila čertice, která jela na sraz čertů metrem a mamince na otázku, zda jí není horko, odpověděla: „Není. Protože já jsem čert, já mám teplíčko ráááda!“  A sprchou mi byla odpověď chlapečka, který na dotaz, zda se nebojí, před jízdou v terénním voze, odpověděl: „Ne. Já se těším, než umřu!“ 

Z babiččina památníku

Při úklidu knihovny jsem našla babiččin starý památník. Zápisky v něm pochází z období minulého století, od roku 1938 dál. Úklid vzal zasvé, začetla jsem se a rozhodla se některé vzpomínky zveřejnit.  

O tom, že jsem celá po babičce, svědčí hned zápisek na první straně památníku: „17. 12. ustlala postel LP 1938 jednou v životě“. Ze srdce jsem se zasmála, jak děda babičku nenásilně s citem vychovával. Sama si ji totiž nepamatuji jinak, než u sporáku a stlaní peřin. Pořád natřepávala, větrala a prala. Babiččin památník je důkazem jejich lásky, ale obsahuje i jiné vzpomínky.

Vybrala jsem pár veršů: 

 

1) Ten není rekem největším, kdo udeřen zas udeří.

Ten velký, kdo byl oklamán a přec se nezpronevěří.

Kdo lásce doved zlořečit, ten nepoznal ji ani,

neboť láska umí odpustit a nezná proklínání. 

 

2) Mám lítost nad lodí, jež přístav opustila,

nad vteřinou času, jež se s věčnem slila,

nad slepcem lítost mám, že nikdy neprohlédl,

nad vidoucím, který žíti nedovedl. 

 

3) Sny, přeludy jdou s námi v žití,

jdou za námi vždy jako stín,

to člověk teprv pevně cítí,

když padá dolu do hlubin.

Přátelství, láska, všechno mizí,

pak přijde bolest, trpký lék,

po létech jsme si všichni cizí

a máme jen hrst vzpomínek.

U zelený paštiky

Není divu, že se dělá tolik obstrukcí s předáváním informací, protože kdyby se opravdu dalo zveřejnit všechno, co vidí kontrola, asi by zavládla panika!

Bane, přeháním, musím to uvést na pravou míru. Perex je perex! Převážná většina „mých“ podnikatelů byla docela v pohodě, protože hříchy v podobě chybějící informace na dveřích, či spadlou cenovku, nepovažuji za smrtelné. Zákazník by měl být opravdu pánem, ovšem nejen tím, že o sebe nechá pečovat a pak nadává na špatné služby, ale aktivně se zapojit.

Spadla cenovka? Zákon připouští podat informaci ústně, tak se zeptám! A pokud se mi nelíbí, že na dveřích nemají jméno podnikatele, mohu na to upozornit. Nikdo ze sebe nemusí nechat dělat hlupáka a nechat si to líbit, může přece ukázat, že zná svá práva líp než ten, kdo má povinnost je znát.

Jenomže někdy jsou vám i nejlepší znalosti k ničemu. I mistr tesař se utne!

-----------

„Tak co uděláme?“ zeptala se kolegyně po skončení druhé kontroly. Třetí jsme si už podle plánu mohly vybrat samy, jenomže byl zrovínka čas na oběd.

„Dáme oběd a pak uvidíme!“ Zamířily jsme k nejbližší restauraci U zelený paštiky.

Otvírám jídelní lístek, hledám, na co mám právě teď chuť.

„Ke každému jídlu účtujeme couvert ve výši 40,- Kč,“ čtu si informaci a hned hledám, co asi ten couvert vlastně je.

Přeme se o to už dávno, jenomže tento podnikatel už byl asi poučen předchůdcem. V jídelním lístku přesně vymezil, že tím myslí pizza chléb s paštikou. No jo, tak to ochutnáme, pomyslím si. Postižena profesí hledám dál, jestli by se dal na něčem nachytat. Jenomže má i gramáž u kávy a to se vidí vážně málokde. Tak tady nám pšenka nepokvete!

„Nebudem si kazit oběd, dej si, na co máš chuť,“ říkám kolegyni, aby si svobodně vybrala. Taková kontrolní konzumace má své zákonitosti, protože se musí potom dopodrobna popsat. Pro jednou si dáme pohov, zdá se, že by to byla marná kontrola.

-----------

Po obědě nám to spočítali, včetně couvertu. Jídlo chutné, personál moc sympatický, sebraly jsme ze zvyku svou účtenku a daly slušné dýško, aby neřekli.

„Moc nás těšilo a na shledanou!“ klaní se číšník.

Venku nás napadlo spočítat si útratu.

„Bodejď by je netěšilo, nesedí jim to o dvacku!“

„No jo, budiž jim přáno, právě udělali oni nás!"

PS: Restaurace se jmenovala samozřejmě úplně jinak, jakákoli podobnost je čistě náhodná.