Italská domácnost

Abych se přiznala, nikdy by mne nenapadlo, že za pár dnů oslavíme s manželem 37. výročí. Ale tak nějak se to stalo, léta strašně utíkají a naše italská domácnost kupodivu přežívá.

To, že to nebude procházka růžovou zahradou, se ukázalo v průběhu prvních pár let. Ale máme ve zvyku vyříkat si všechno ten samý den a hned, změřit kordy a pak se zase v klidu rozejít. Pár let to vypadalo už na absolutní klid a tehdy jsem měla pocit, že nám došla energie a spěje to ke konci, ale byla to jen tvůrčí pauza. Po pár letech takové nekomunikace, kdy jsme asi byli oba vyčerpaní, nabral vztah nové obrátky a pokročil do nové fáze.

Jednou to ale vypadalo vážně! Je to tak dva roky, vjeli jsme si trochu do vlasů (ale jen slovně). Já to trochu přepískla (on taky) a tak jsem se prostě rozhodla, že se pro jistotu zamknu ve své oddělené ložnici. Co kdyby ho chytil vztek i v noci, že? Jistota je jistota.

Už dávno spal, když jsem provedla svůj večerní rituál v koupelně a na toaletě, našla jsem klíč ode dveří ložnice a vložila ho do zámku. Byl už pár let schovaný v zásuvce kvůli vnukovi, aby ho náhodou nenapadlo klíč vyzkoušet. Jako správnou babičku mne napadlo, že by se mohl zaseknout, ale sama tolik opatrná nejsem. Zavřela jsem dveře a zamkla. Hurá! Zámek zapadl. Takže to zkusíme otevřít …… Ouha! Něco cvaklo a zpátky to nešlo.

Co teď?

Co budu dělat?

Jak si pes odběhne osvěžit se vodou?

Jak na podložku?

Jak se dostanu v noci ven?

Co když budu potřebovat na toaletu?

Nebo pít?

Jééééé, mně už se na tu toaletu chce!

Já se asi zblázním!

Začala jsem vydávat všelijaké zvuky, kašlat, šoupat, vrzat postelí, ale nic. Znovu a znovu. Manžel pořád spal. Byla jsem úplně zoufalá! Co teď? Skok ze čtvrtého patra? Jééé, najednou slyším, že jde na záchod.

„Tome!“

„Co je? Co otravuješ?“

„Já jsem tady zamčená!?!“

„No a co, buď si tam, aspoň bude pokoj!“

„Ale pejsek je tu taky, nemůže ven, prosím, prosím ……, otevři nás.“

„Teď? V deset? Já se na to ….. (to se nedá publikovat).“

Nějaké kouzlo zapůsobilo, rozsvítil v předsíni, přinesl šroubovák a odšrouboval laťku, která držela sklo ve dveřích. Vysvobození!!! Mohla jsem aspoň přeskakovat sem a tam a rázem se mi na toaletu už nechtělo. V rámci udobřování další den ještě vyřezal zaseklý zámek, takže dveře do ložnice mají díru po skle i zaseklém zámku. Na jejich výměnu ještě nedošlo, ale zamykat už zase netřeba. Vše ostatní od té doby funguje a tohle je důkaz, že v naší italské domácnosti je stále horko.

Řešení problému menšin

Někdy se stane, že se člověk zamyslí nad jednou věcí a rázem přijde k řešení skoro na všechno. Tak to se dnes stalo mně. Přemýšlela jsem na téma „tlusté báby“ a pak mi s tím přišly na mysl další souvislosti, třeba řešení problému menšin.

Chápu to tak, abyste rozuměli i vy, že každý člověk může patřit k nějaké menšině. Jako třeba já jsem odsouzena patřit k menšině tlustých. Teda, možná už je jich většina, jenomže takovými prkotinami se nikdo moc nezabývá, menší nebo větší, je to zkrátka podmnožina nějaké větší množiny. Víte, co je množina, ne? To je taková ta bublina. Velká obsahuje menší množiny a proto je to pak logicky menšina. A ta je součástí celku. To, že může pronikat do jiné menšiny, si nechám na jindy.

Teď k věci: Menšina tlustých nezapadá do průměru, takže je podmnožinou celku. A tlustým se říká všelijak hanlivě, označují se nelichotivými jmény, jako třeba: tlusťoch, tlustoprdka, bábovka, nakynutá buchta, prdelatá, podsaditá, nacpaný pytel, nadutec, používají se i jiné hanlivé výrazy.

V době, kdy je středobodem vesmíru vychrtlá tyčinka s bledou tváří, se nikdo nezamýšlí nad tím, že by se mohlo buldozeru s velkým zadkem také něco dotýkat. Ale tlustí jsou, stejně jako hubení, citlivé duše, zranitelní jako ptáčata a mrzí je, že nemají pochopení ostatních. A tak podobné výrazy vnímají jakoby na ně měli zvláštní radar a pak je to mrzí dvojnásob. Podobně to možná mívají i jiné menšiny, které jsou na některá slova háklivé a její příslušníci vnímají každé slovo pronesené třeba ze zvyku a z nevědomosti, aniž by měly původní úmysl ranit, daleko silněji. A kdo je raněný, tak se právem ozývá.

Přitom řešení je jednoduché.

Každý z nás má přece právo být nazýván hezky, s úctou, zaslouží si dobrou vůli a laskavé zacházení, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a za dobré slovo přijde možná pochvala, lepší vůle k domluvě, vyšší míra tolerance a celkově mnohem lepší soužití. A tak by snad stálo za to o tom přemýšlet a najít i pro tlusté nějaká hezčí jména, třeba: nadýchaný obláček, mnohovrstevná, prostorově lépe vybavená, měkký polštářek, široširý lán, houpavá v bocích, vlnitá, do šíře se rozkládající, boubelatá oblina.

Tak tlusťoši, neberte si to tak, já už podobná hanlivá slova raději neposlouchám, to bych se dávno užrala, ale od zítřka mám nové předsevzetí, nebudu manželovi říkat špageto. On je totiž u nás doma v menšině.

Bigos

Tak schválně, jak se vyznáte? Co to je? Já to také donedávna nevěděla, ale od té doby, co jsem záhadě pronikla na kloub, by mě zajímalo, jak vypadá doopravdy ten pravý.

To by člověk neřekl, jaké „zázraky“ se dají někdy dát na talíř. Přesvědčila jsem se o tom jednou na dovolené, kde byla v ceně zájezdu i polopenze. Na výběr byla večeře ze dvou variant a když byla denní jídla napsaná na tabuli, došlo mi, že to asi bude právě tohle. První večer byly zapečené těstoviny, nejspíš troubu neviděly ani omylem a pak přišla nabídka na druhý den.

„Můžete mít bigos nebo bryndzové halušky.“ Číšník nám dal na výběr a čekal, co bude.

Bigos probudil mou zvědavost hned při příjezdu, byl na tabuli jako první a evokoval ve mně představy. Co to asi bude? Samozřejmě jsem to četla jako bigoš a tak mě napadl guláš.

„A co byste nám doporučoval?“ kamarádka nic nenechá náhodě.

„Já bych radil bigos, je to ze dvou druhů mas, zelí a taky je tam klobása …“ zdůraznil.

Jó, klobása, asi jejich oblíbená surovina, kousky párku byly už v těch těstovinách, kde obvykle bývá uzené. Ale uzené a uzenina mají přece společná tři písmena, kdo by hledal rozdíl, že? Při jeho řeči jsem si představila pěkný talíř plný knedlíčků, s kouskem pečeného vepřového, uzeného a klobásy, se zelíčkem, jako prodávají u nás v bufetu pod názvem Staročeský talíř. Zvítězil tedy bigos.

Druhý den přišla večeře a já raději vynechala polévku. „Jasně, ten bigos, to je porce, to by bylo moc,“ mrknul číšník plný pochopení. Za chvíli pak donesl tu pochoutku. Byly to čtyři knedlíky, tvrdé kysané podušené zelí, dva kousky hovězího, možná i dva kousky vepřového, ale o to více nakrájené opečené klobásy (asi zbytky z grilování) a hlavně hodně kmínu, celé přelité řádně rozředěnou omáčkou, která mohla zdálky připomínat guláš, kdyby nebyla červená od kečupu jako rajská. Vážně se to nedalo identifikovat. Snědla jsem ze slušnosti dva knedlíky, z hladu ten řídký kydanec a pak se odebrala na internet zjistit, co to vlastně mělo být. Kupodivu jsem se dočetla, že bigos opravdu existuje. Viz informace z wikipedie:

Bigos je tradiční polské a litevské jídlo ze zelí a masa. V předpisech se tradičně objevuje čerstvé i kysané zelí, červené maso, klobása, uzený bůček, houby a koření (pepř, sůl, bobkový list). Podle staropolské tradice se ke konci vaření přidává i trochu medu. Další verze dodávají kmín, majoránku, nové koření, sušené švestky, červené víno a dokonce i rajský protlak. Bigos je podobně jako guláš lepší ohřívaný další dny. Obvykle se podává s chlebem.

O tom, že byl náš bigos jistě ohřívaný řadu dnů, jsem ani na chvíli nepochybovala, akorát nevím, jestli to nebylo spíš k horšímu. Přitom je to docela zajímavé jídlo, které prý se, podle dohledaných receptů, připravuje po tři dny a nejméně sedm hodin a to by měl být pořádně dobrý guláš!

Ten, co mění svět

Být babičkou je fajn, ale znamená to několik nezvratných věcí, s nimiž se nedá nic udělat. Svědčí to o: zvýšené číslici ve věku, vyšší zkušenosti, předpokládá se rozum a taky trochu nadhledu. Babička má svoje radosti i slabosti, v mém případě se svět hodně ztenčil kvůli péči o maminku. Ostatní věci mě úúúplně přestaly zajímat. K čemu se líčit a česat? Co s módou? Ženská po padesátce se prý stejně stává neviditelnou.

„Holka, je prostě konec,“ říkám si: „Sbohem mládí, sbohem touho po vzrušení, sbohem všichni chlapi. Stejně jsou všichni stejní, proč se namáhat?“ Přišlo období spokojenosti. Mám spoustu zážitků tak k čemu krémy proti vráskám i make up, nač nové halenky?

Přestala jsem to řešit. Tak prostě všechno znám, no, nastal jen čas být moudrá …

Možná se tomu říká krize středního věku, pocit, jako by vás už nic nemohlo překvapit, nic není nové. A vážně to tak je. Už nic nepřekvapuje.

Až jednou …

Nastoupil nový kolega. Nešlo si toho nevšimnout. Na rozdíl od našich úsměvů, které by EU mohla použít jako etalon k měření kyselosti okurek, on se fakt smál! A zdravil a říkal nám „dámy“!

Nám, ženským po padesátce!

Já padám!

Tohle zažívám „poprvé“!

Tenhle je z těch, co změní svět, určitě jo!

A tak jsme spolu začali sdílet pracovní zážitky. Já poznávala jeho svět a pohled na něj, on zase můj. Hrozně to uteklo a bylo to šíleně návykové. Bylo mi s ním hned o půlku míň. Bylo to takové krátké, ale stihl toho dost. Byl prostě z těch, co mění svět jen tím, že jsou.

A taky mi přepsal mozek, jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč jsem se zase začala malovat, koupila si svou první životní minisukni a hlavu obarvila na oranžovo. Zažívám zase „poprvé“ a nechci se přeprogramovat.

Jak jsem si tapetovala ložnici

Měla jsem odjet dovolenou a tak než odjedu, stihnout něco, na co mi přes rok nezbývá čas. Rozhodla jsem se vylepšit si ložnici. Máme s manželem oddělené a potřebuji změnu.

Můj účes byl zkrácen na třetinu, barva prozatím zůstává, v sobotu mě ráno přepadl nával energie, tak jsem přešoupala všechen nábytek. Sama. Jak by taky ne, co si sama neudělám, to nemám. Tapetování jsem si naplánovala na později, lépe řečeno na dnes.

Po včerejší návštěvě lékaře už mi to připadalo trochu zbytečné, rozhozené hodnoty nasvědčují tomu, že každou chvíli může přijít kolaps, ale přece nebudu umírat v takové špíně, že? Babička malovala pokoje každý rok a já už mám na stěně jednu tapetu nejméně patnáct let. Tak to ne! Aspoň předělám jednu stěnu.

Koupila jsem jednu roli a krabičku s lepidlem. Nakonec se dostavila odvaha, přistavila jsem ke stěně schůdky, začala strhávat starou odfukující se tapetu a pak došlo na nejhorší.

No jo, jenomže jsem si zapomněla vypůjčit štětec, pravítka a úhelník! V hlavě se mi honí myšlenky a chvílemi zavrhuji plán. Jeho realizace by totiž znamenala, že si budu muset všechno tajně vypůjčit od manžela z dílny a to mám, samozřejmě, zakázané. Nakonec ale zapuzuji strach a nakukuji tam. Hodil by se štětec s rukojetí, pravítko, nůžky mám svoje, štětka na malování …. jé, tamhle kouká, možná ani nepozná, že jsem tady hrabala!

Nenápadně si vše půjčuji a bořím se do práce. Měřím, stříhám, natírám lepidlem, míchám, natírám barvou, utírám, roztírám, rozháním boule, vzdávám to. Už vidím, jak zase chytrák přijde a první slova budou „potěš Pánbůh“.

Na to jsem teda zvědavá! Kritizovat umí každý chytrák, ale tam, kde chybí chlap, si musí ženská poradit. A já si poradím, to budeš koukat! Doufám, že si všimne, jak jsem samostatná a chlapa ani nepotřebuji, že mu dojde, že má emancipovanou ženu. Kdyby četl ženské časopisy, možná by věděl, že takové muži opouštějí, doufám, že to pochopí. Ale některý věci chlap nikdy nepochopí. Nepochopí, že by mohl dílnu předat v rámci SJM a klidně si někam vyrazit.

Možná ještě nejsou všechny změny u konce, říkám si tak pro sebe, když tu cvaknou dveře. „No, potěš Pánbůh, tohle je teda dílo,“ zastaví se s tím svým kritickým úsměvem mezi dveřmi.

„Hm, na tohle jsem čekala, až začneš svoji kritiku!“

„No, potěš, potěš, tady je vidět, že tu chybí chlap!“

Mírně zjemnil výrazy, pak si namíchal lepidlo, vzal škrabku, strhnul dva pruhy a vybrakované dílny se, kupodivu, ani nevšiml. Pár mistrovských tahů a je přesně vidět, které pruhy jsem lepila já a které on. Naštěstí máme ještě záclony a závěs. Tu mou bídu zakryly a to jediné, co čouhá, naštěstí přelepil. Bylo to moje první samostatné tapetování, no, v dílnách jsme to neprobírali...

Sebekriticky přiznávám, že jsou oblasti, kde mi to bez chlapa ještě jaksi drhne.

Řekni mi, Michaeli

Tak abychom to nějak začali, dovolím se zeptat s kým mám tu čest vést rozhovor?

Kdo jsem já? A kdo jsi ty? Odkud přicházíme? A kam směřujeme? Co to všechno značí? Otázka se na otázku tlačí.

Vidím, že to nebude úplně jednoduché, zkusím tedy z jiného soudku. Zajímalo by mne, jak se daří, jaké máte nyní pocity?

Kde to asi končí a kde to začíná, těžko se dá ohnout byť jen vteřina. Kde jsou sliby chyby co jsme nesplnili a kde milostné dopisy které jsme nehodili.

Ano, ano. Čas neúprosně běží a my ho neumíme ovládnout.

Nesmrtelnost vládne kde nepanuje čas

Beze strachu v lásce žije každý z nás

Dítě dospělo a svoje kouzlo tká

Minulost za zády, minulost jež byla tolik tragická

Ovšem, minulost. Ale v minulosti jsou také vaše písně a vůbec tvorba ...

Lidé se mě ptají, jak dělám hudbu. Říkám jim, že do ní vstupuji. Je to jako vstoupit do řeky a připojit se k proudu. Každý okamžik v řece má svou píseň. Já tedy stojím v okamžiku a poslouchám.

Když já teď poslouchám, mám pocit, že čas neplyne, přitom všude na Zemi je vidět, že se hodně změnilo. Někdy mám chuť to nevidět a utéci někam daleko. Teď už však není kam se odstěhovat. Roznesli jsme své odpadky, své války a rasismus do všech částí světa. Musíme ho začít čistit a to znamená vyčistit nejdříve svá vlastní srdce a své mysli, protože ty nás vedou k tomu, že otravujeme svou drahou planetu. Čím dříve se změníme, tím snadněji pocítíme svou lásku k Matce Zemi a lásku, kterou nám tak svobodně vrací.

A vesmír?

Ptáci včely i vesmír skvělý

Řeky a hory, mraky a doly

Všechno jsou vzory jediné síly jíž kosmos šílí

Tenhle můj vesmír je plný radosti

Nesmíš se bát

Děkuji, zdá se, že není co dodat.

Odpovědi na fiktivní otázky jsem našla v knize Tanec jako sen od M. J.

Putyky mého srdce

Mám nějaké melancholické období ...

Nejspíš mi k tomu pomohl sraz s kolegyněmi z RaJe po téměř dvaceti letech. Probraly jsme vzpomínky na staré časy a povídaly o těch současných. Roky se smazaly, setkání bylo úžasné a vzpomínek se našlo taky dost.   

Hlavně na bývalé kolegy, na všechny hotely a hospůdky a na lidi, kteří v nich tenkrát pracovali. Na RaJi v centru Prahy jsem strávila víc než deset let a tak názvy některých provozoven pro mne byly a už asi zůstanou synonymem pro jméno jejich tehdejšího vedoucího nebo ředitele, i když spousta těch „velikánů“ už není mezi námi. Pro většinu lidí sice byli a jsou neznámí, ale zaslouží si stejný obdiv, jako třeba herci z Národního divadla. I když vedli spoustu lidí a měli hodně povinností, nesli všechno s takovou lehkostí a grácií, která se dnes nějak nenosí. Měli relativně velkou moc, ale chovali se jako úplně normální lidé. Smáli se s námi, byli galantní, neznali hněv a aroganci a nikdy nemluvili o penězích. Možná jen ve spojení s tržbami a plánem. Ale nikdy ne ve společnosti. 

Podobně na tom byly i ty hospůdky. Stojí stále na stejném místě a většina se zvenku tváří jako před lety. Uvnitř však zmizela ta předchozí vlídnost a z některých i „zaplivanost“.  Ale také ubylo hostů. Já například loni vyrazila s návštěvou z Austrálie na večerní procházku. Dvě mladé dívky měly hlad a zatoužily zajít na typickou českou večeři. Šly jsme od Národního divadla a hledaly vhodnou restauraci. Většina byla zavřených, některé nabízely předražená jídla, ale zely prázdnotou. Napadlo mne zavést holky na Staré Město do restaurace U dvou koček a bála jsem se, abychom se tam vešly. V mé paměti z dob dřívějších byla vždycky nacpaná hosty. Kupodivu jich tam bylo poskromnu a téměř na všech stolech byla jen cedulka „REZERVÉ“. Zklamaná jsem se zeptala servírky, zda by neměla tři volná místa. Ona se zeptala, zda budeme večeřet (bylo půl desáté). Když jsem přikývla, řekla, ať si sedneme kamkoli.  

Chápu, že v centru města jsou drahé nájmy. Chápu, že se promítnou i do cen. Chápu, že pozdě večer se jim už nechce lítat jenom s pivem a šetří si nohy. Ale správné mi to nepřipadá. Nepřipadá mi to profesionální. A taky mám pocit, že nejde o hosta, ale o prachy.

A je to tady!

Vrátilo se to! Jsem zase trochu šťastná a vidím život jinak. Po všech těch negativních zkušenostech z posledních skoro deseti let, kdy jsem přestala věřit svým snům a tomu, že se všechno obrátí.

Možná to znáte, v mládí je člověk nadšený, těší se na všechno, co přijde, pak každý den přijímá tak, jak si to přál anebo bojuje s nesnázemi, ale pořád věří, že to dobře dopadne. Aspoň já to tak měla. Můj muž, věčný pesimista, pořád nadával, ale mé nadšení nemohl nikdy překonat. Časem se možná taky nakazil a i s tím nadáváním se snažil, aby se všechno zvládlo. A že toho bylo, raději nebudu konkrétní, protože bych z toho mohla dostat splín.

Jasně, že přišly taky frustrace, člověk se opotřebuje, dojdou pozitivní argumenty, není nálada pořád se tvářit jako tele a taky přejde chuť hnát se úplně za vším, když si splníme řadu snů a víme, jakou to dalo námahu. Už si vybíráme jenom šťavnatější sousta z bonboniery života anebo se pachtíme za tím, co opravdu láká. Sen ani cíl není každý stejný a taky je tady povinnost.

A mně teď právě ubyly nějaké povinnosti, většina snů se splnila a nemám žádné cíle. Období, kdy je třeba se zamyslet, co s tím a jakým směrem se teď zase vydat. Chvíli jsem si jen tak tápala, až mi přišlo do cesty to pozitivní mládě, které se na život kouká zatím z té přední strany a nevidí to, co já mám už za sebou.

Je mladý, slušný, může se ještě jen tak flákat životem. Přitom si svoje povinnosti plní jakoby to byla zábava a ještě má dobrý pocit. Taky jsem to tak vnímala, povinnosti plnila levačkou a hlavně si žila tím svým životem, tak podle svého. Nespoutaně, nelogicky, možná nepochopitelně, ale co bych komu vysvětlovala? Jenom ten pocit, že mi přece všechno musí vyjít, časem vymizel.

Naštěstí nezmizel úplně. Člověk nesmí chodit s hlavou sklopenou, musí se dívat na své okolí a učit se. A když bude mít štěstí, nakazí se tím pozitivním myšlením. Kdo potká odolný pozitivní virus, omládne o patnáct let. A to je bomba!

Chytej …...

Poprvé hlídací babičkou

Velké věci se stávají úplně samozřejmě a my je ani nevnímáme. Jenom je přijímáme a ani nás nenapadne, že se jedná o velkou věc.  

Na něco si musíme zvykat a nebo hledat zapomenutou rutinu. Jsou chvíle, které se nedají zopakovat a i když se stane podobná, nikdy nebude stejná. Ke všemu poprvé je poprvé a tak jsem čekala, co to bude znamenat, až maminka (má dcera) vyrazí na první flám a nechá nám vnoučka na hlídání i večer.

Malý to vůbec neřešil, na to, že odchází maminka kamsi pryč je asi zvyklý. Příležitost užít si odpoledne jen s babičkou a dědou zažil, stejně jako my dva, poprvé. Pokývali jsme hlavami nad posledními rozkazy a jakmile zaklaply dveře, tak jsme si začali dělat všechno po svém. Byly tři hodiny, proč se nudit? Šli jsme prozkoumat obchoďák...

Tam vám bylo věcí! Všechno dostalo jiný význam, obyčejné věci, které nikdo ani nevnímá, když je míjí, stály na každém rohu, najednou mi došlo, kolik zábavy mám nedaleko bydliště a že stačí navštívit Zverimex a nemusím ani do zoologické. Asi bychom tam vydrželi do večera, kdyby se dědečkovi nechtělo už domů. Je to odpadlík, večer teprve začínal a on byl bez energie, jenomže je to mužský vzor a tak mrňousek dělá všechno, co chce on.

Přestože se nerad koupe, jakmile byla napuštěná vana pro dědu, chtěl tam taky. Po vaně nezbylo, než mu dát pyžamo a hned se mu zapnul tajný radar. „Neci pinkat!“

„Neboj, ještě nepůjdeme spinkat, napapáme se, jo?“

Jídlo samozřejmě odmítal, stejně jako pití, ale tajně ukusoval rohlík s dědečkem. K čemu byla moje snaha o tu nejlepší pomazánku, když se nacpal eidamem? Všude svítila pomyslná blikající světýlka, čidla od čehokoli, co by zavánělo spinkáním. Vzdala jsem to. Jakékoli zavedené usínací rituály zaváněly spinkáním a to urputně odmítal. Písničky vypínal, pohádky číst nechtěl, když se konečně zklidnil v postýlce, vymyslel jinou zábavu v jiné části bytu, aby mohl z té postýlky ven. Když přišel čas, kdy obvykle usíná, chtěl zas někam utíkat a tak jsem trochu pohrozila vařečkou.

Musela jsem ulehnout, aby viděl, že jsem unavená, on mi však pořád podával důkazy o tom, že spinkat nebude. Šla jsem na to od lesa, vzala svůj tablet a pustila mu krtečka. Zklidnil se, zaujal polohu vsedě a chvílemi hlídal, zda je všechno, jak má být. Pohledem přejel pejska, peřinu i mně, která jsem dělala, že spím. Pak se znovu soustředil na dudlíka a na pohádky. Pomalu se propadal a propadal, aby se zase znovu narovnal, zkontroloval stav a koukal dál. Instinktivně jsem cítila, jak se mu spánek lepí na víčka, jenomže čekal na mámu, začala mu chybět.

Stýskání, to je ten pocit, co byl v tu chvíli s námi v posteli. Když jsem zvedla ruku, abych ho pohladila po hlavičce, pošimrala mu čelo, pročísla mu vlasy a konejšila ho, nebylo tam jenom jeho stýskání. V té chvíli jsem byla znovu malá holčička, která cítila, jak jí rukou jezdí po hlavě babička a dělá to tak dlouho, dokud neusne. Věděla jsem, že nesmím přestat, že se nesmím pohnout, aby bylo všechno, jak má být a když to ještě třikrát zkontroloval, sám od sebe položil hlavičku na polštář a za pár minut sám usnul.

To je ta velká věc, o které píši v perexu. 

Vánoční dárek

Před několika lety si manžel vymyslel, že koupí rodičům k Vánocům pejska.

Nevím, čím to je, ale můj manžel je vždycky strůjcem nějaké pitomosti. Jednou si vymyslel, že koupí rodičům pejska, aby se měli o co starat a měli nový smysl života. Za tím účelem vybral krásného čivavu, malého chundeláče, který byl k odběru týden před Vánoci. Dokud byl u své maminky, jezdili jsme se na něj dívat a moc se těšili, až nastane den D. Nastal týden před Štědrým dnem, když přijel manžel domů se štěňátkem. Bylo nádherné. Vypadalo jako malý medvídek. Ale náš pejsek, jinak úplně klidný mazlíček, najednou znejistěl. Cítil konkurenci a nečekaně vystartoval proti vetřelci. 

Tak začala první starost – sblížit oba pejsky, abychom ten týden přežili. Po hodině a půl už manžel začal šílet, že rodičům zavolá, aby si přijeli pro dárek dříve. Ale nakonec to dobře dopadlo, náš pejsek přestal útočit a ten malý spokojeně spal. První noc jsme přežili. Ráno, jako by se nic nestalo, dostal náš pejsek do misky krmení a než jsme stačili nasypat i štěňátku, přivedl ho ke své misce, aby se najedl. Bylo to dojemné. Stali se z nich kamarádi a ten týden jsme si opravdu užili. Skoro jsme se ani nechtěli smířit s myšlenkou, že ty dva oddělíme. Ale zakázali jsme si truchlit, štěňátko byl vánoční dárek a tak jsme pečlivě připravili scénář jeho předání v představách, jakou tím způsobíme rodičům radost. 

Na Štědrý den rodiče přijeli dříve než obvykle. Snažili jsme se chovat jako by nic. Štěňátko jsme umístili v dětském pokojíčku, vybavili mašlí, hračkami, vodou a novinami a rychle jsme uklidili poslední stopy. Náš pejsek musel mezi nás. Naštěstí držel basu a nic neprozradil. Věnoval se hostům a pak v klidu přihlížel štědrovečerní večeři. Jen my jsme slyšeli, jak štěňátko v pokojíčku sténá. Občas jsme se u něj nenápadně střídali a těšili se, až ta muka konečně skončí. Ten večer u nás koledy hrály opravdu hlasitě. Večeři jsme zhltli a těšili se na uvolnění u stromečku. Jen maminka pobídla tatínka, když váhal, zda si má přidat rybu: „Jen si dej. Nepospíchej. Už tu žádný malý děti nejsou.“ A tak si tchán přidal a my po sobě koukali a modlili se, aby už měl dost. Občas jsem odběhla koledu zesílit.

Když jsme se konečně přesunuli ke stromečku, dcera nevydržela a odběhla pro ten živý dárek. Přinesla chomáček chlupů obalený červenou mašlí, který se v teple její náruče ani nepohnul. Rozhodla se ho předat babičce. Ta vyloudila podivný úsměv: „Je, co to je, to je hezký,“ chystala se převzít plyšáčka. Tu se pejsek pohnul a ona ztuhla. Z kuchyně přišel i dědeček a nevěřícně se po nás rozhlédl. „To si děláte srandu, že jo?“ A my jsme najednou přestali mít radost, že je Štědrý den. Na to manžel odpověděl: „Neděláme, to je pro vás.“ Tchánovi se podlomila kolena a šel se raději posadit. Dobrou hodinu nepromluvil, i když pejsek byl nádherný a ihned se k budoucí paničce přitulil. O jeho skoropáníčka se pokoušel infarkt. Radost z dárku neměli a chvilku jim trvalo, než se s tou myšlenkou smířili. Dnes je to jejich „klučíček“, kterého by asi nedali, ale znovu bych takový zážitek riskovat nechtěla.

Podzimní

Pročpak mě, chladný podzime, taháš ven, od tepla ústředního topení? Co mi chceš za to nabídnout, ukaž, jestli to ocením? Myslíš, že přijmu pozvání dívat se na rodnou hroudu a mráz zákeřně zaleze do každého mi oudu?

Pošlapu tedy za tebou, zkusím tě brát teď vážně. Odhal mi svoje úmysly, barvy, pocity, vášně. Ukaž, kde skrýváš přede mnou, nejhezčí svoje taje, kde míváš svoji paletu a vstupenku do ráje?

V lese?

Tak to bych neřekla, jak krásně stromy šumí, pařezy hostí houbičky, malovat tedy umíš. Světla a stíny, paprsky, tajemná překvapení, z lesa je teplo domova a to se hodně cení.

Promiň mi, už zas musím jet, pospíchám na vlak, zdá se, že malíř vyzkoušel tam sprej a nepřidal na kráse, to tvoje pestrá paleta  na stromech kolem trati nutí mě smát se, ta zlatá na duši bude hřáti.

Babičkový

Nedávno jsem četla zajímavý článek o babičkách. Prý už nějak vymřely. Prý jsou dnes samá plastika a odbarvené, nenosí zástěru a nepečou dobré buchty jako kdysi. Nestarají se o pohodu svých vnoučat, chodí radši po nákupech, hlídají všechny slevy v parfumeriích, prý už s nimi není taková legrace, jako bývala dřív a hlavně vnoučata někdy ani neví, že mají nějakou babičku.

Inu, něco na tom je. Když se sebekriticky zamyslím, asi taky nejsem ta úplně správná babička. Brouzdám po internetu a preferuji zdravější stravu, už se ale snažím o nápravu, přestávám se malovat, odložila jsem podpatky, každou chvíli masíruji ztuhlé svaly a bolavé kosti, abych ukázala, že mám správný „babičkový“ věk a ty koláče a buchty jsem taky nezapomněla, akorát pořád honím tu tajli, tak si je nemohu dopřávat. S tím počkám, až vnouček vyroste. Ale aby bylo jasno, na všem pracuji.

Měla bych si asi koupit zástěru, babičky v džínách nejsou to pravé. Namísto lakovaných nehtů bych se měla prsty více rýpat v hlíně, aby působily trochu ukoptěně a upracovaně. Nemluvě o nějakých mozolech. Moje současné dlaně svědčí o tom, že pořádnou práci neviděly a zatímco ty správné babičky pořád pracují, já s nimi mrskám po klávesnici. Měla bych jít víc do sebe, možná by to spravila nějaká hezká trvalá ondulace a ještě dalších pár kilo nadváhy.

Být správnou babičkou ovšem není jenom tak. Kromě vzhledu musí prokázat řadu dalších dovedností. Musí se třeba umět usmát, zašklebit, dělat, že nic nevidí a pak zase nacházet, přidržet a hodit, všechno v pravý čas, to aby člověk měl úplnou maturitu! A ke všemu je třeba znát i tajnou řeč. Každé vnouče má totiž tu svoji, žádný universální slovník neexistuje. Ale kdo to umí, ten se dozví všelijaké věci dobré pro život.

Víte třeba, co je to drrrn drrrn? Traktor. Musím sebekriticky přiznat, že to zatím neumím správně vyslovit. Kam se hrabe anglické „the“.

A co je to drrn drrn? Auto! Odlišit tyto dvě věci je docela fuška.

Taky už vím, že nejlepší obrana je útok. A když jde máma s plenami, tak útěk: „Hají!“

„Tam je …“ to je zaklínadlo skoro na všechno. Tam toho je, že je těžké strefit správnou věc.

Už se mi ale povedl majstrštyk. Za máminými zády jsem na mrňouska vyplazovala jazyk a pak jakoby nic. Smál se, spiklenec, pořád čekal na to vypláznutí, až se máma zeptala: „Co dělala babička?“ Bez skurpulí mě napráskal a vyplázl jazýček. Tohle bylo poučení, že mám do babičkové dokonalosti ještě daleko. Musím ho zasvětit, co je tajemství!

Šprechtění za všechny prachy

Pokud nemáte moc příležitosti běžně trénovat cizí jazyky, vyrazte aspoň o dovolené někam do ciziny. Nemusíte daleko, stačí třeba do Maďarska. Tam vás naučí! Vzpomenete si i na to, co neznáte.

I já se sama sobě divila, běžně cizími jazyky nehovořím. Mám sice nějaký základ, jenomže dávno zapomenutý, protože se střední školou skončila i moje průprava. Děda mi kdysi říkával, že co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš a měl pravdu.

V kempu nedaleko lázní česky neuměli, moc jim nešla ani angličtina, o německou konverzaci se průběžně střídali, ale při příjezdu jsme vyřídili všechny formality a mně bylo fajn, že se moje učení zaměřilo na praktické věci související s ubytováním.

Hned na úvod nás stáhli z celé hotovosti – cena ubytování, lázeňský příplatek a navrch ještě kauce. S tou jsme nepočítali, museli jsme si vybrat v bankomatu, koruny totiž nikde nechtěli. Maďaři! Prý jenom hungaroše nebo euro!

Co s vrácenými forinty?

No, nic, kauce je kauce, složili jsme ji a v průběhu týdne naplánovali, za co ji v den odjezdu proměníme. Obchody plné uheráku, škvarků, naložené papriky...

Den odjezdu se přiblížil ještě dřív než bylo v plánu a tak běžím do recepce vyřídit potřebné. Sedí tam pr.elatá důchodkyně, od pohledu líná jako veš, co si brousí zuby na kauci. Aspoň tak se mi to zdálo.

„Chtěla bych vrátit apartmán, potřebujeme odjet.“ Vysvětluji německy a paní chvíli nechápe. Když dohledá, o koho jde, zeptá se, kdy chceme jet.

„Jetzt!“

Vytřeští oči, ale pochopí. To, že je náš mrňousek trochu krank jí neříkám, nemůžu si na to totiž vzpomenout. Co je jí bábě do toho?

„Haben si alles in Ordnung?“ Bába prostě nedá pokoj! Odpovídám: „Ja!“

„Auf hundert procent?“

„Ja, können Sie sehen!“

Zvedni zadek a koukej se jít podívat, lamentuji v duchu, co si bába myslí, že řeknu na osmdesát procent a ona si hned nechá něco od cesty? Snaží se najít mouchy a začíná přesvědčovat, že je třeba vybrat ještě lázeňský poplatek. Nerozumím úplně, píše nějaký papír, na něj něco maďarsky a pak počítá taxy, když vyšla konečná suma, naštěstí mi zapíná: „Ne, tohle už jsem platila! Mám papír!“

Jako střelená letím pro útržek papíru a když jsem se vrátila, okamžitě zrudla.

„Entschuldigen Sie, Kollege ...“

Jasně, výmluva na kolegu je vždycky jistota. Dělám velkorysou, ale na mě si teda nepřijde. Hned se mi zdáli podezřelí, můj cit na medy jedy zase nezklamal. Já už to nějak poznám, asi profesionální čich. Naštěstí jsem zvyklá schovávat papírky a hádat se. Na příště si pro jistotu zopakuji jadrnější výrazy.

Kauci jsem dostala celou, po zmíněném incidentu bába vyndala obálku a vysázela do forintu. Obratem byla v nejbližším obchodě proměněna za škvarky a papriku. Teď, když je mi po nich špatně, si říkám, že by možná bylo lepší, kdyby mě tam o ni obrali.

Okurková sezóna

„Babi a proč se létu říká okurková sezóna?“ zeptá se jednou vnuk, tak abych měla do zásoby odpověď. To bylo tak...

V dobách, kdy byla mlha tak hustá, že se dala krájet a nikdo skrz ni neviděl, kdy padal sníh přesně na ten palouk, kde se dalo sáňkovat a když mrzlo moc, tak byly vyhlášeny uhelné prázdniny, kdy jsme celé léto trávili uprostřed lesa na samotě a nemuseli ani zamykat chalupu, v době, kdy jsme strávili každou víkendovou noc pečením špekáčků a nevěděli, co je to gril, kdy jsme chodili do lesa na dřevo a naoko se báli hajného, když stejně všechno bylo všech, trhali maliny a ostružiny bez obav, klidně před zraky kolemjdoucích, kdy jsme trhali borůvky přímo do pusy a sbírali klacky na táborák, nebylo v obchodě kromě základních potravin, brambor, mléka, tvarohu, mouky a chleba skoro nic.

Tenkrát jsme si nakoupili brambory a chleba a vyrazili do lesa, kde se skoro celé léto našlo pár hub na bramboračku. Babička našlehala vajíčka s cukrem a polila jimi nasbírané maliny, z borůvek umotala borůvkové knedlíky a polila je normálně rozpuštěným máslem. O škodlivosti cukru se nic nepsalo a nikoho to netrápilo, tak se nám dělaly boule za ušima a dali jsme si nášup.

Děda ořezal větve v okolí chaty bez povolení, takže nám na místo před chatou konečně dopadalo slunce, když bylo horko, babička vyndala z kůlny staré vaničky a nanosila vodu ze studánky. Pramen z lesa jsme pili celé léto a nikdy nás nenapadlo udělat rozbor vody, když nám po něm nic nebylo. Káva i čaj měly výbornou chuť, na čerstvém vzduchu vyhládlo, po koupeli se hodil sladký koláč.

Léto se vyznačovalo zvláštním znamením, v nabídce zeleniny se objevily okurky. A když jsme vyrazili s dědou do hospody na oběd, v nabídce byl, kromě obvyklého řízku, také okurkový salát. Neměl takovou chuť, jako okurkový salát mojí mámy nebo babičky, které uměly všechno nejlíp a při přípravě salátu měly svoje postupy. Nejprve se musela okurka nastrouhat a posolit, aby pustila šťávu, pak se přidal cukr a když byla mísa plná šťávy, přidal se ocet přesně podle chuti. Babička navrch nasypala pepř pro lepší trávení, ale já měla radši bez pepře. Dneska už se v restauraci vidí okurkový salát málo, takový ten obyčejný v misce za pár korun. Jíme jiné saláty, v každé roční době, ale už to po okurkách nevoní.

Tenkrát babička opekla řízky pěkně na sádle s máslem, dvakrát obalované a k nim nové brambory a mísu salátu. V průběhu léta jsme pak zavařovali plno lahví okurek na zimu do sladkokyselého nálevu, ale ty se směly jíst až po dlouhé době. Okurková vůně byla všudypřítomná, takže jsem nemohla odolat a uplácela sourozence, aby mi dali svůj salát. Tenkrát jsme neznali internet, nesledovali média, nemuseli se smažit v horku ve městě, mohli jsme jenom ležet na louce a poslouchat cvrčky, nosit celé léto jedny kalhoty a cvičky do roztrhání. To bývaly časy! Ani ty okurky už nechutnají jako dřív.

Léto ještě nekončí

„Jednou Teplice,“ povídám pokladní na hlavním nádraží a už se dívám, z jakého nástupiště vyjíždíme. Cestování vlakem je pohodlnější, než autobus. Třetí nástupiště, druhá kolej. Tak jo, vyčurat až ve vlaku, stíhám jen tak tak.

Konečně sedím ve správném rychlíku a vyndavám z batohu tablet. Takhle pohodlně jsem jela snad naposledy na střední škole. Jedny džíny na sobě, v batohu náhradní tepláky, nebylo myslitelné vzít si na sebe něco jiného, než texasky. Měly hodně vzpomínek a podle toho vypadaly, to tentokrát mám pohodlné kraťasy, volné tričko a divím se, jak je možné, že se mi všechno do batohu vtěsnalo. Kamarádka je v lázních, jedu za ní, budu spát na přistýlce, jako zamlada, bez luxusu a komfortu, dopřeji si jen polopenzi a masáž s perlivou vanou. No a taky bazén s termální vodou a termální koupel, takovou rychlovku pro dobití baterek a zase domů. Teď mám ale všechno před sebou a těším se.

„Vítej doma,“ halasí kamarádka, když konečně dorazím, přistýlka je připravená a kamarádka zabydlená. Vlastně už je to dávno, co jsme spolu poprvé vyzkoušely lázně a od té doby si je dopřáváme, kdykoli to jde. Já jezdím na relax, kamarádka na léčení. Někdy jí to trochu závidím, snad bych si měla také aspoň jednou léčebný pobyt vyžebrat, mít pár dní nemá zas takové účinky. Druhý den vidím, jaká je to řehole, ty lázně. Ráno ji nevzbudí ani rána z děla, jak je utahaná, snídani pravidelně nestíhá a pak odchází na pět procedur a vrací se po obědě zhruba v půl druhé.

„Kam dnes vyrazíme?“ Ozývám se poté trochu natěšená, ale naše výlety se omezují na nedaleké atrakce nebo obchodní dům. Výběr zhruba stejný, vlastně o dost menší, než v Praze, ale mám čas se podívat. Nejhezčí posezení je stejně u fontány.

„Dneska je na terase Císařských lázní diskotéka.“

Obracím oči v sloup a začíná mi třes. Moje panická fóbie z diskoték …

„Nekaz si lázně, klidně jdi, ale já nepůjdu, jsem dnes unavená!“

„To vydržíš, venku je tak hezky, přece nebudeš doma!“

Nekompromisně poslechnu, nakonec je to vedle, kdyby něco, zbaběle uteču. Tohle jsem nikdy nepřekonala. V tanečních mi to nevadilo, tam to bylo organizované, zvládla jsem i aerobic, ale potit se tělo na tělo a předstírat taneční pohyby někde na veřejnosti, brrrr. Tohle mám tedy po tátovi, takové věci se dědí. Nesnáším tanec!

Přicházíme na terasu, kde je obsazeno. Číšníci ochotně přinesou židle a vyhoví naší objednávce, přinesou šampáňo a mojito. Popíjíme, posloucháme známé melodie. Nedalo mi to a nahlas zpívám. V tom řevu stejně nikdo neslyší, neovládnu to. Za zády zurčí fontána, vepředu diskžokej, před ním pár odvážných párů, i jedna sólistka.

Číšník dolévá: „Tohle je bezvadná tanečnice. Brzy jí bude pětaosmdesát let, živila se tím, ta nám tady každý rok v létě předvádí takové kreace, to se jen tak nevidí. Pokaždé přijde krásně oblečená, jinou sukni, doplňky a ty její pohyby ….“

Naše pohledy se otočí zvědavě na parket. Výrazně štíhlá, elegantní dáma v kolové sukni, světlé halence, hladký účes se po stranách zvedá, nevědět, kolik je jí let, hádala bych nejvýš pětašedesát. V tom vedru úctyhodný výkon, přesné pohyby, žádný ostych, čistá radost ze života.

„Tleskáme dámě v modré sukni!!!!“ Diskžokej vyzývá k výraznějšímu tanečku a přidá vhodnou píseň: "Svět mi radosti chystá a v kramflecích jsem si jistá,......když se načančám, když se načančám, když se načančám......“ Dámy se točí jak na promenádě, následuje malá módní přehlídka a já řvu na celé kolo s Heidi Janků.

Vracíme se. Já napřed, kamarádka o pár kroků za mnou. Vyhlédl si ji místní nápadník, vlastně je to cizinec, prý majitel cestovky. Pozval nás na noční výlet, ale my jsme protentokrát odmítly. Jednak nejsme už zrovna načančané, jednak není náš typ. A taky jsme na techtle mechtle ještě mladé, není kam spěchat. Musíme šetřit energií. Do pětaosmdesátky daleko a pozítří bude další taneček...

Další den odjíždím a opouštím kamarádku uprostřed tvrdého odpoledního spánku. Je vedro, mám žízeň, zastavím se na kafe a posedím na nádraží. Vlastně to není ještě tak dávno, kdy jsem se ráda toulala s báglem a kytarou jen tak, bez peněz, byl v tom kus odvahy a svobody. Je krásné sedět si jen tak na nádraží, nechat volně plynout čas a řešit jenom to, co je teď na dosah. Možná bych mohla být tulákem, co by mi vlastně chybělo?

Co vlastně? Nájem? Nezaplacené složenky? Cesty do práce a domů? Televize? Nekonečné čekání na dovolenou? Jasně, holka, to je tvůj životní styl, tak nemudruj a koukej nastoupit, jede se domů.