Salátové období - fazolový salát
Krása je v duši
Bylo - nebylo
Jak vařil můj dědeček
Moje balady
Tchyně a uzený
Chlápek: “Samozřejmě,” a zavře dveře.
Jak jsem uklízela
Za Inču-čunou
S výhledem na moře
Život s tyranem
Být tak malou chvilku mouchou
Čas prázdnin
Stará škola, staré kino
O slečně Drahušce
Prokletá pomlázka
Od těch dob jezdím buď do bezpečných venkovských stavení k lesu a nebo zůstávám blízko domova. I když kvůli objektivitě nutno dodat, že mě od té doby v poli nikdo neválel. Že už by mi žádné nebezpečí nehrozilo?
Intimní chvíle
Už je to za mnou, snad. Říkám si, že nejhorší snad pominulo, ale jeden nikdy neví. Opravdu už to bude jenom lepší? Nebo nás čeká něco, o co nestojíme? Zbývá jen čekat.
Stojím nad nemocniční postelí a kolem páchne odporný závan moči. Lapám po dechu a v duchu si říkám, že lepší je pot v přeplněné tramvaji. Koho by napadlo, že něco páchne víc a že to něco budu muset přijmout a ještě se tvářit, že to neexistuje? V tom zápachu tam leží máma.
„Jsi tady?“ Zvedne víčka a ptá se, jako by se jí to jenom zdálo. Pořádně nevím, jestli dobře vidí, že má pomatené smysly, o tom nepochybuji. Chvílemi mluví z cesty, chvílemi se v čase přenese úplně jinam. Je mi to jedno, jsem ráda, že vnímá, že hýbe aspoň polovinou těla, že dýchá. Neodvážím se pomyslet, že všechno mohlo dopadnout i hůř. I tohle je příšerné, ale zbývá aspoň naděje. O horším nechci přemýšlet.
„Jsem tady, neboj. Buď v klidu a nedělej si starosti.“
„Já spala.“
„Já vím. To nevadí, musíš hodně spát, musíš to všechno vyspat.“
„A kdy už vstanu z postele?“
„Až si odpočineš,“ v duchu se stydím za tu malou lež, přestože je milosrdná. Říkají, že tohle se léčí minimálně tři měsíce a to je optimistická prognóza. Nechci být pesimista, vůbec si nepřipouštím, že to bude delší, i tak se to zdá nekonečné, jsme teprve na začátku.
„Tohle je běh na delší trať,“ pokračuji, i když už vím, že v jistém ohledu jsme na konečné. Prý už nikdy chodit nebude. Ale kdo by věřil doktorům?
„Hlavně se mi uzdrav, mami, to je teď to nejdůležitější!“
Mlčí. Zahledí se kamsi mimo mě a pak pomalu povídá: „Hlavně se mi uzdrav! To samé jsem si myslela, když mi maminku dávali do rakve!“
Nikdy mi to neřekla. Žila s tím celou dobu a nikdy mi nesvěřila svoje pocity. A teď, jako by ztratila všechny zábrany. Dřív se mi zdálo, že je z kamene. Všechno zvládala, těžce, ale ani brvou nepohnula. City nedávala najevo. A teď mi vyráží dech svojí smutnou vzpomínkou.
„Na to teď nemysli. Nemohla jsi nic udělat. Teď mysli na veselejší věci!“
Pach ztrácí na intenzitě, asi přivykám. Je vedro a nedýchatelno. Přichází sestra a zapne větrák u stropu. Roztáčí lopatky a víří zatuchlý odér. Aspoň pohyb. Namísto televize. Impuls všechny pacienty stimuluje k pozorování. Je to jejich jediná zábava. Větrák a jídlo a stojan s pomalu kapající tekutinou.
V dámském klubu
Pánům je vstup sice povolen, ale prosím, nerušit. Koneckonců, tuším, že byl zrovna den otevřených dveří ....
Zatímco včera zde u mne na blogu začínala dlouhá diskuse, já měla na programu návštěvu mamky. Přes týden pobývá ve stacionáři, v zařízení pro seniory. Zní to hrozivě, skoro jako špitál nebo polepšovna. Citlivější jedinci jsou hákliví i na pouhé vyslovení označení zařízení, ostatní to sice strpí, ale v myšlenkách se křižují, aby se s tím nikdy nepotkali. Život má své veselejší i smutné stránky a tak si i v těch smutných musíme hledat ty veselé.
Snad jsem to s odstupem po dovolené viděla jinou optikou než předtím, ale já vstoupila někam úplně jinam. Ve společenské místnosti byl právě dámský klub. Sedm přítomných seniorek bylo oblečeno ve společenských úborech, měly před sebou odpolední kávu, lázeňskou oplatku, potichu ukusovaly a poslouchaly taneční melodie. Ani se mi nechtělo je rušit.
Mamka, jako obvykle, otočená ke dveřím, aby mohla vyhlížet své návštěvy, už zdálky mávala. Jakmile dostala pusu, dala mi kus své oplatky, asi abych nevybočovala a pak jsme se daly do řeči. Potichu, abychom nerušily. Jenomže už stejně pozornost patřila nám a ne zpěvákům.
Dámy obsluhovala jedna z nejmilejších pečovatelek – Lucinka. Je vlídná a milá, šíří kolem sebe takovou pohodu, že jsem nabyla dojmu, že jsme doma a už beru seniorky jako členy rodiny.
Najednou zazněla známá píseň: „Bílááááá, mám tě ráááááád.......“
„Mamko, kdo to zpívá?“
„Chladil!“
„Né!“
„Tak Hála!“
„Né! Pořádně, napovím ti, je fousatej!“
Už už jsem to měla na jazyku, svrbělo to jako vyrážka.
„Jelínek!“
„Né, mamko, přece MATUŠKA!“
„Aha. Já si to spletla, předtím zpíval Chladil.“
No co, Hála nebo Chladil, hlavně, že tam měly veselo.
Pohádkové babičky
Dlouhé zimní večery vybízí, aby si všichni sedli a vyprávěli. Občas slýchám, že se z nějakého důvodu doma moc nekomunikuje. Jestli to tak je, nejspíš vlivem spěchu a moderních médií, každý si zaleze ke své oblíbené obrazovce nebo se věnuje jiné oblíbené činnosti. Hodně lidí odvede z rodiny také práce. Ale když rodina večeří pohromadě, může vyřídit běžnou konverzaci i probrat všechny svoje problémy.
V rodinách, kde jsou malé děti, samozřejmě nemohou chybět ani pohádky, protože ony také právě prožívají příběh a musí získávat žádoucí zkušenosti. Děti se někdy dožadují pozornosti. K uklidnění stačí využít jejich dětské hravé fantazie.
Jednou jsme byli na horách s malým synovcem a protože se nedal příliš zvládnout, vymyslela jsem si skřítky. „Poslouchej, už se na tebe zlobí, že nemohou spát, tak buď chvilku potichu!“ „Neslyším je!“ odpověděl, ale když jsme spolu potom došli k oknu, najednou uviděl venku světýlko a uvěřil. Kupodivu skřítci zaujali jeho pozornost a dokonce i celý večer vydržel potichu. Myslel, že tam spí a uklidnil se. Na mojí dceru zas platila bouřka. Když byla moc rozjívená a náhodou se stalo, že odněkud zahřmělo, zpozorněla a běžela se podívat na oblohu, co že se tam děje. „Pánbíček se zlobí“, říkala jí babička a ona si uvědomila, že poněkud přestřelila. Příště už najisto věděla a když zahřmělo, sama ztichla: „Pábíek hobí“. Krásně přitom koulela svýma nevinnýma očima.
Až budu mít na starosti svoje vnoučata, počítám, že si vystačím bez pohádek. Samozřejmě pár klasických ovládám zpaměti, ale když zařadím povídání o svém dětství, jak jsem s babičkou chodila na mandl a strkala prsty pod rozpálený válec, vnucovala se paní zadarmo, abych si mohla vyzkoušet hru na pradlenu. Taky uslyší, jak kdysi stejná paní z mandlu natahovala háčkované dečky pomocí barevných špendlíků, aby silně naškrobené ztuhly a pak nádherně podbarvily porcelánový servis v babiččině vitríně. Určitě nezapomenu připomenout, jak jsme si chodili pro točené pivo do džbánu a hodný pan hostinský pokaždé přidal odměnu. Pěna ze džbánku pokaždé přetékala a to byla ideální příležitost trochu si jí olíznout a zvykat si na nahořklou chuť. Děda pak obřadně připravil k obědu sobě půllitr, babičce třetinku a mně maličkatý půllitříček, byla to asi 1 deci a já si hned připadala dospělá. A protože sestra nikdy pivo nepila, bylo mi tak nějak příjemně dospěle, možná ten pocit pramenil z toho, že jsem byla starší a myslela si, že právě proto mohu popíjet pivo, zatímco ona pije jenom limonádu.
S odstupem času vám všechno, co je fuč, připadá jako ta nejkrásnější pohádka. A dětství uběhne rychle. Některé části se pak někdy zdají těžko uvěřitelné, některé působí tajemně, ale většina mojí pohádky bude veselá, plná hudby, vzájemného pošťouchání a pochopení.
Pod rouškou tajemství
Moje začátky a konce 10
Já byla mezi posledními v abecedě a tak mi zbýval další týden. Ona přišla na pořad ve středu. Nejprve mi s radostí ukázala novou sukni, která byla téměř balónová, ušita přímo pro tuto příležitost. Skládala se s malinkatých jednotlivých kapsiček, umně zabudovaných do střihu. V každé kapsičce měl být jiný tahák. Zřejmě měla i schéma a přehled taháků. Raději jsem se neptala. S odstupem času si to ale nemyslím. Nebývala důsledná. Jak ji znám, nejspíš byly kapsičky nakonec prázdné. Ve středu mi přišla radostně oznámit, že maturitu složila. Mne čekala v pátek.