Poslední tramvaj

Polibek múzy na konečné tramvají 

Prochladlou dešťové kapky mě kropí,

ponuré myšlenky hlavy se chopí.

Očima na nebi naději hledám,

zubí se na mě jen oblaka šedá. 

U krku trochu se upravím,

proudy těch myšlenek zastavím.

Bůhví, co ještě mi na hlavu nandaj‘

než osud pošle mi poslední tramvaj. 

Ambice

Cíle musí být vzdálené, aby motivovaly.

Chtěla bych mít jachtu na moři.

Toužím i po roubence v pohoří. 

Chtěla bych služku a mladé společnice

a každý měsíc nové náušnice. 

Chtěla bych dům a v něm nový nábytek,

stačí mi obden velkolepý zážitek. 

Nemusím nutně leštit zlaté kliky,

postačí zavést příjemnější zvyky. 

Nechci mít přímo u domu svůj vůz,

klidně i za řidičem dojdu cesty kus. 

Bazén mi stačí střední, polokrytý

a lampa, ať na koupel mi svítí. 

Uprostřed parku ještě altán s růžemi,

až posedět se někdy zachce mi. 

Večer chci vypít kávu na terase

a vnímat západ slunce v plné kráse. 

Chtěla bych taky doživotní rentu,

být královnou, či sedět v parlamentu. 

Vadí mi ale tamní debata.

Jen hrubý pytel, hrubá záplata. 

Utěcha pro nemocné

Až zase přijde viróza...

Za okny šero a u topení dobře,

vzpomínám na těch pár velmi horkých dní,

potím se stejně jako u moře

a čekám, až se rozední.

Bylo fajn ležet si jenom tak v písku a poslouchat to šumění,

sangrie džbánek a nemyslet na nic, co už se stejně nezmění.

Kolikrát vlna dobyla břehy, než o maják se rozbila?

Sen nebo mlha, kdysi a kdesi, jako bych byla opilá.

Nenaplněná

Láska je krásná ve všech podobách. I platonická a nenaplněná. Láska v představách je totiž dokonalá, mučivá, všeobjímající, nekonečná, něžná i krutá. Je to věčná inspirace.

Obklopen partou přátel

     znáš plno úsměvů.

          Pak samotný mě míjíš,

               není ti do zpěvu.

Odvaha zjevně chybí,

     oči míjí do země,

          možná se v duchu mýlím,

               cítím tě dotýkat se mě.

Možná si marně říkám,

     že vidíš, jak blízko postávám.

          Že nesplní se mi snění,

               toho se obávám.

Tak dobře, sklopím zrak,

     zanechám svého snění,

          budu tě míjet, snad pak

               odolám pokušení.

Podzimní chladivá

Prý není nic staršího, než včerejší zprávy. A já říkám nic smutnějšího, než uplynulé léto.  

Chladivý podvečer mění se v chladné dny,

já za tmy přicházím, pozdě se rozední.

Rána jsou mlhavá, večery smutnější,

paprsky v poledne chvíli mě konejší.

S nadějí dívám se na fotky srpnové,

slunce se třpytí a vlnky jsou zlatavé.

Já do nich padala jak do kávy lžička,

v horku se vařila, to byla špička.

Teď hledám kožichy, šály a čepice,

chystám si výbavu na zimní měsíce.

Nyní má sluníčko vysněnou dovolenou,

a moje dušička předstírá zasmušenou.

Moje jízda tramvají

Nikdy nevíš, kdy do tebe štěstí kopne. Chodí pořád dokola, jednou sedne na vola...

… doufám, že to pán vydržel,

můj metrák na své noze.

Řekla jsem sice „promiňte“,

ale znělo to stroze.

On nehnul brvou,

nemluvil a já si nejsem jistá,

jestli byl jenom galantní

anebo masochista....

Něco se stalo

Každá epizoda má svůj začátek i konec. Na začátku se to vyvíjí pomalu, konec někdy přijde nečekaně. No, to je život! Lepší o něm nepřemýšlet.  

Něco se mezi námi stalo,
možná to není tak významné,
jenže se všechno porouchalo
rozhodlo za tebe i za mě
a třeba se nám všechno zdálo,
sen se doopravdy nežije.
Jestli se ti to zdálo skvělé,
bohužel je to konec, celé.
Už se to všechno odehrálo.

Pro maminky

Věnuji našim maminkám, které si zaslouží hodně lásky. Jsou to naši strážní andělé, tak na oplátku taky něco pro ně.

Když vyplníme velkým křikem svojí malou postýlku,

máme svého pomocníka, máme svojí maminku.

Na písku pak zápasíme za jejího dohledu,

s její láskou jíme, spíme, pohání nás dopředu.

Pak se doba trochu změní, jak odložíme aktovku,

hledáme jiná potěšení, hledáme jinou tutovku.

Žádná maminka nezabrání rozletu naší neposedné duše,

modlí se a v duchu dál nás chrání, jen tajně, sama, tiše.

Tak volně léta pořád plynou, připomínají zlehýnka,

že během času, jeho vinou, stárneme my i maminka.

Nechceme vidět její vrásky, krásná nám stále připadá,

dává nám pořád hodně lásky, jako zamlada.

Jen přicházejí někdy chvíle, které vnímat nechceme,

zeptá se trochu pošetile, odpoví trochu zmateně

a přicházejí okamžiky, které nemá nikdo rád,

najednou se o maminku začne bát.

Pak najednou se role mění, žije pod naším dohledem

a její oči na svět hledí vyplašeným pohledem.

Zaslouží si pohlazení, úsměv, slova laskavá.

Ať je každá naše mamka dostává.

Nikdy nelituj

Láska se ptá přátelství: "Proč jsi na světě, když existuji já?"

"Protože ty pácháš bolesti a rány, ale já je hojím."  

Nikdy nelituj lásky ztracené,
smutnější jenom láska neprožitá,
třeba máš srdce hodně raněné,
nikdy nelituj lásky ztracené.
Smutnější jenom láska neprožitá,
nenosí slzy ani zklamání.
Nikdy nelituj lásky ztracené,
smutnější jenom láska neprožitá.

Odpusť mi

Byla to láska, protože mi bylo nevolno. Woody Allen

                                                                                    

Odpusť mi
Ty, tam nahoře.
Odpusť, že občas hřeším.
Chovám se lehkomyslně
a teď to odpuštění řeším.
Stejně v tom budu nevinně.
Za všechno může láska.
To ona, ta je na vině.
A ON....

Odpusť mi.
Slíbím cokoli.
Zapomeň na mé hříchy.
Ty jsi jediným pánem,
vzdávám se svojí pýchy
a budu se modlit s ránem.
Jenom jediné nech mi,
jediné tajné přání.
Jen ON ....

Věřím, že mi odpustíš,
Ty sám jsi přece láska,
a láska nemůže být hřích.
Chápeš to.
Vidím to na očích.
Usmíváš se tak nevinně
a přitom víš, nač myslím
Ty chápeš, kdo je na vině.
To ON ....

Smím být pan Bouvard?

Věnováno mé kamarádce k jejím hmcátým narozeninám.

Nějak mě napadlo, že všechno nevíme. Že všechno mohlo být jinak, než tušíme.
Když jsme se před léty náhodou potkaly, bylo to tím, že jsme spolu už bývaly. 
Dobře víš, co jsou to životy minulé. Karty i taroty, kyvadlo, virgule.
Když někdy pošleš mi myšlenku omylem, tak se ti nazpátek ozývám mobilem. 
Žádný chlap nenašel místo, co dobíjí, neřekl tajemství, jak kila ukryji.
Žádný mi neřekne, jak vyzrát na vrásky, nesměje tak, až mu praskají podvazky.  
Žádný chlap netuší, po čem tak toužíme, když spolu ulicí k hospůdce kroužíme.
Žádný mě nesvezl přes Vary do Brna, nenabíd´ chalupu na stará kolena. 
Za výhru v jackpotu, třeba někdy v pátek, koupíme starý mlýn nebo malý statek.
Vezmem si knihovnu, karty a kuchařky a v tomto životě budem dvě písařky.   

Kapky pro lásku

Láska má mnoho podob, ale netrvá věčně. Záleží na tom, jak se o ni pečuje. Je to s ní jako s květinou, pokud není hýčkána, zalévána, hnojena a nepečují o ni, uschne někde v koutě zapomenutá.

Láska má vyměřený čas
a žije jako růže růžová.
Vyraší, kvete, uvadne a uschne.
Láska má vyměřený čas.
Vyraší, kvete, uvadne a uschne,
je zcela v rukách svého pěstitele.
Láska má vyměřený čas
a žije jako růže růžová.

Rande v centru Prahy

Samolibý muž a nevděčnice, to asi nebude ideální spojení, co myslíte? V každém případě nepovažuji za vhodné řešit na rande peníze. Učili mne, že by se o nich v lepší společnosti vůbec mluvit nemělo.

Povídá „Mám konta bezedná,“
a očima se dívá vedle mě,
potichu zašeptal „nádherná“
proč cítím se tak mizerně?

Kráčíme tmou, pozval mě na projížďku ven z Prahy
a teď mi cestou vypráví, jaký je večer v centru drahý.

V pohodlí jeho limuzíny sedím nevděčně v kůži.
On má prý konta bezedná a nekoupil mi růži.

Říkal jsi ...

Hodně mluvit a hodně říkat není totéž. Homér.      A já dodávám: Mlčet nemá cenu.

 

Říkal jsi: počkej, však se uvidí.

Uplynul čas a nikde ničeho.

Říkal jsi: ta správná chvíle přijde.

Přišly, jen žádná správná.

Říkal jsi: budeme spolu.

A zatím byl jsi s ní.

 

Říkal jsi: ještě chvíli vydrž.

Neřekl, co všechno a proč.

Mluvil jsi hodně, rychle, nejistě,

i tiše, jako by docházel dech.

Ubylo slov i smyslu.

 

Čas plynul beze změn,

šly chvíle za chvílí,

slovo za slovem,

bez nadšení a gest,

potřeby vzájemného bytí,

ztratili jsme se v něm,

zbylo jen pár zbytečných vět.

Nejlepší léta

Život propluje rychle mezi prsty, jakmile se začneš ohlížet zpátky, máš kus za sebou a na některé hezké chvíle zbývají jen vzpomínky. Bude jich jenom přibývat. Nevzpomínej a žij okamžikem, jinak zestárneš.

 

Tenkrát jsme žili svá nejlepší léta a nevěděli to.

Byly to doby malých soubojů, společných cílů, škádlení,

čas dětství našich dětí, starostí i doba plná smíchu.

Dnes na to rádi vzpomínáme a s jistotou víme,

že se nikdy nevrátí doba nabírání prvních zkušeností,

nezralého tápání, společných zážitků.

 

Zítřek, co přinese zítřek? To je otázka.

Život, ta mrška proradná, kuželky rozházel,

prověřil sny i vztahy. Čas vezme tenkrát, dnes i zítra.

Prvomájová

Přišel květen. Nejhezčí měsíc roku. Zahrádky rozkvetly, počasí přeje milovníkům sluníčka i dešťů,

příroda zve k relaxaci a nabízí vlídnější náruč, třeba zamilovaným...

 

Je vlahý večer.
První máj.
Večerní máj je lásky čas.
Hrdliččin není slyšet hlas
a borový daleko háj.

O lásce šeptal, mlčí jen.
Včera o lásce lhal mi, žel.
Na svíčkovou tu ódy pěl,
když dojedl, tak vyšel ven.

O samotě pak zůstala jsem,
přepadl mě podivný bol,
copak to slyším za frmol?
Přichází zvenku, doléhá sem.
Slyším ho, vyslovuje hlásky,
dnes jiné zpívá píseň lásky!

O smyslu života

Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.

K čemu jsem vlastně na tom světě?

Proč smát se, plakat, mít lásky trápení?

Jednou můj popel vítr smete.

K čemu jsem vlastně na tom světě?

Jaký je smysl toho všeho,

k čemu je tohle pachtění?

K čemu jsem vlastně na tom světě,

jednou můj popel vítr smete.

Beze slov

Chceš-li se mstít tomu, kdo Ti svedl ženu, nech mu ji. Sacha Guitry. Já dodávám: Platí to i obráceně.

 

Nechám tě chvíli bloudit cizí krajinou,
možná ti hrouda domácí už zevšedněla,
zpestřit si vázu v pokoji bílou kopretinou,
snad rudá růže poněkud ti potemněla.

Nalij si číši po okraj šumivého vína,
když zralé hrozny zdají se ti nakyslé.
Až vyhasne tvá touha objevovat,
beze slov vrátíš se, vím o tom své.

Zdálo se mi

A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění, já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení. Vítězslav Hálek

 

Zdálo se mi o tobě,
     že přicházíš sám,
           že přicházíš kvůli mně,
               že přicházíš pro mě.

Zdálo se, že přicházíš
     s láskou,
          s vedlejšími úmysly,
               se šibalskýma očima.

Zdálo se mi, že to bylo
     barevné,
          krásné a něžné,
               nekonečné a neopakovatelné.

Zdálo se mi, že toužím,
     aby to nikdy neskončilo.
          A pak přišel den...
               a naděje umřela.

Jedné horké letní noci

Vzpomínáš?

Chodili jsme spolu parkem,
noční chodník sálal horkem,
ty ses tvářil statečně,
a vypadal bezpečně.

Vzpomínám.
Ulehli jsme pod deky,
nešetřil jsi doteky
a já, mladá, zmatená,
krčila se schoulená.

Zapomeň!
Byla horká letní noc,
na mě toho bylo moc,
ty jsi žhavé doteky
zchladil skokem do řeky.