Letní pečené plněné papriky

Papriky (2 ks) se očistí a naplní kuřecím mletým masem asi 200 g, ochuceným solí a kořením na kuře. Naskládají se do pekáčku vedle sebe, přidá se na kousky nakrájená cibule, rajčata a trochu se podlijí vodou. Pečeme v troubě na 180 stupňů a někdy v půli pečení (asi po půlhodince) přidáme na plátky nakrájené brambory i se slupkou a všechno dopečeme. Pak už nezbývá než popřát dobrou chuť. Takto upečený pokrm víc nepotřebuje.

Takto připravené dvě větší papriky s brambory obsahují 1654, 50,5 bílkovin, 24,5 g sacharidů, 6,6 g bílkovin a 11,8 tuků.

Ovocné tvarohové knedlíky

Oblíbené letní jídlo z 5 ingrediencí: jahody nebo meruňky a na těsto potřebujete měkký tvaroh, špetku soli, 1 vejce a cca 300 g dětské krupičky. Tvaroh osolíme, přidáme vejce a tolik krupičky, aby vzniklo hladké těsto, které se nelepí. Částí těsta obalíte oblíbené ovoce a tvarujeme do kuličky.

Knedlíky se zavaří do vařící osolené vody, necháme provařit. Klesnou ke dnu, později se vyplaví a když se chvíli vaří, ztlumte plamen. Za 15 - 20 minut máme hotovo, můžeme vyndávat, posypat cukrem, tvarohem a polít rozpuštěným máslem. Sama jsem letos ochutnala netučnou verzi a na knedlík jsem vyzkoušela bílý jogurt se sirupem z agáve a bylo to moc dobré.

Zapírat, zapírat, zapírat

Jak to říkal doktor Plzák? Prý zapírat i kdyby vás chytli in flagranti. A nebo případně partnerce vnutit, že měla deja vu.
                      

Tak mě napadlo rozšířit teorii pana doktora, jelikož vědci vyzkoumali, že někteří jedinci mají deja vu, zatímco jiní ho nemají. Prý to souvisí s takovým malým útvarem v mozku, kdy ho někdo má ještě menší než normálně a pak se mu čas od času zjeví neviděné. Jak by se to dalo využít v praxi? Vezměte si pro příklad třeba nevěru. Není to žádné vodítko, berte to jako příklad …

Každá žena (možná i muži) má děsivou představu, že si její protějšek najde někoho jiného. A tu představu si čas od času přehrává v hlavě. Sice tam možná není nikdo konkrétní, tedy myslím žádná tvář konkrétní sokyně, ale teoreticky by tam být mohla. Třeba někdo, s kým manžel flirtoval ve společnosti. No a kdyby flirt, čistě teoreticky, přerostl a s potencionální sokyní by si opravdu něco začal, logicky bychom pak očekávali podle rad známého sexuologa, že bude zapírat.

Jenomže existují i jiné finty. Jednu mi prozradil muž, co má hodně žárlivou manželku. Jelikož je jeho žena žádoucí a přitom ho neustále otravuje svou žárlivostí, tak se naučil říkat jí v podstatě pravdu. Když se ho zeptá: „Kam jdeš?“ On odpoví: „Za ženskýma.“

Ona samozřejmě takovou pitomost nečeká, protože si kromě své žárlivosti zakládá na tom, že je ta nejlepší a nejhezčí a tudíž neodolatelná. Tak mu na to odpoví, že by se s takovým nickou stejně žádná nezahodila a propustí ho kamkoli. A on má pole otevřené, může si dělat, co chce. Ona sice žárlí, ale asi jí to dělá dobře. Tudíž si udělají dobře oba dva.

Jenomže může také nastat potencionální situace, že se jednou všechno provalí a při všech bezpečnostních opatřeních ho opravdu někde načapá. Známý sexuolog radil zapírat i v takovém případě, i když to v podstatě ke kladnému výsledku asi nevede. Už vidím, jak mě utěšuje nevěrný partner tvrzením, že sice s ní obcoval, ale myslel při tom na mě!

Ale nyní nastává příležitost vyzkoušet nový objev. A sice objasnit manželce, že právě měla deja vu, protože to co viděla, je jenom obraz její utkvělé představy, která by nikdy nemohla být naplněna, protože žádná, ale opravdu žádná jejích kvalit nedosahuje.

Smím být pan Bouvard?

Věnováno mé kamarádce k jejím hmcátým narozeninám.

Nějak mě napadlo, že všechno nevíme. Že všechno mohlo být jinak, než tušíme.
Když jsme se před léty náhodou potkaly, bylo to tím, že jsme spolu už bývaly. 
Dobře víš, co jsou to životy minulé. Karty i taroty, kyvadlo, virgule.
Když někdy pošleš mi myšlenku omylem, tak se ti nazpátek ozývám mobilem. 
Žádný chlap nenašel místo, co dobíjí, neřekl tajemství, jak kila ukryji.
Žádný mi neřekne, jak vyzrát na vrásky, nesměje tak, až mu praskají podvazky.  
Žádný chlap netuší, po čem tak toužíme, když spolu ulicí k hospůdce kroužíme.
Žádný mě nesvezl přes Vary do Brna, nenabíd´ chalupu na stará kolena. 
Za výhru v jackpotu, třeba někdy v pátek, koupíme starý mlýn nebo malý statek.
Vezmem si knihovnu, karty a kuchařky a v tomto životě budem dvě písařky.   

Když ptáčata vyletí

Hnízdo je prázdné, tichý dům....

                      

Prý jedním z nejkritičtějších období bývá doba, kdy děti odejdou z rodného domu a manželé si znovu musí zvykat žít sami se sebou, jako kdysi začínali. Potkalo to i nás, když se dcera postupně z domu vytrácela víc a víc, aby se pozvolna odstěhovala do svého a začala nový život. Čekala jsem, kdy přijde ta krize a zvykala si. Když člověka varují předem, má čas se na to připravit. A tak jsem se pro jistotu pozvolna v duchu připravovala od jejích 18 let. Očekávaje změny každým dnem jsem strávila ještě šest let čekáním na krizi. Takže jsem si zvykla na krizový stav. Našla si nové koníčky, zaměřila se na kariéru, začala se víc věnovat přátelům a dělat nové činnosti. 

A pak to přišlo! Sice pozvolna, ale ta událost nastala a já se s tím musela smířit. Připravena či nepřipravena. Každá máma, která má dospělé děti, asi ví, o čem to je. Zůstane chvilku prázdno, pocit marnosti, něčeho skončeného, den za dnem, to ticho, spousta volného času ... Postupně si začínáme zvykat. Občasné zavolání, občasná návštěva, občasná sváteční chvilka pohody. Jako třeba ta, kdy mi dcera sdělila, že neumí moc žehlit límečky u košile. Jak nesnáším žehlení, zapnula jsem žehličku a pohotově vyžehlila košili, abych jí ukázala, jak se to dělá. Nejspíš si pomyslela, že jsem blázen. Ale jednou to pochopí. Jednou, až zůstane sama v hnízdečku, pochopí, že i taková blbost potěší. Ještě mám co předat. Občas si přilétne pro radu.  

Italská domácnost

Abych se přiznala, nikdy by mne nenapadlo, že za pár dnů oslavíme s manželem 37. výročí. Ale tak nějak se to stalo, léta strašně utíkají a naše italská domácnost kupodivu přežívá.

To, že to nebude procházka růžovou zahradou, se ukázalo v průběhu prvních pár let. Ale máme ve zvyku vyříkat si všechno ten samý den a hned, změřit kordy a pak se zase v klidu rozejít. Pár let to vypadalo už na absolutní klid a tehdy jsem měla pocit, že nám došla energie a spěje to ke konci, ale byla to jen tvůrčí pauza. Po pár letech takové nekomunikace, kdy jsme asi byli oba vyčerpaní, nabral vztah nové obrátky a pokročil do nové fáze.

Jednou to ale vypadalo vážně! Je to tak dva roky, vjeli jsme si trochu do vlasů (ale jen slovně). Já to trochu přepískla (on taky) a tak jsem se prostě rozhodla, že se pro jistotu zamknu ve své oddělené ložnici. Co kdyby ho chytil vztek i v noci, že? Jistota je jistota.

Už dávno spal, když jsem provedla svůj večerní rituál v koupelně a na toaletě, našla jsem klíč ode dveří ložnice a vložila ho do zámku. Byl už pár let schovaný v zásuvce kvůli vnukovi, aby ho náhodou nenapadlo klíč vyzkoušet. Jako správnou babičku mne napadlo, že by se mohl zaseknout, ale sama tolik opatrná nejsem. Zavřela jsem dveře a zamkla. Hurá! Zámek zapadl. Takže to zkusíme otevřít …… Ouha! Něco cvaklo a zpátky to nešlo.

Co teď?

Co budu dělat?

Jak si pes odběhne osvěžit se vodou?

Jak na podložku?

Jak se dostanu v noci ven?

Co když budu potřebovat na toaletu?

Nebo pít?

Jééééé, mně už se na tu toaletu chce!

Já se asi zblázním!

Začala jsem vydávat všelijaké zvuky, kašlat, šoupat, vrzat postelí, ale nic. Znovu a znovu. Manžel pořád spal. Byla jsem úplně zoufalá! Co teď? Skok ze čtvrtého patra? Jééé, najednou slyším, že jde na záchod.

„Tome!“

„Co je? Co otravuješ?“

„Já jsem tady zamčená!?!“

„No a co, buď si tam, aspoň bude pokoj!“

„Ale pejsek je tu taky, nemůže ven, prosím, prosím ……, otevři nás.“

„Teď? V deset? Já se na to ….. (to se nedá publikovat).“

Nějaké kouzlo zapůsobilo, rozsvítil v předsíni, přinesl šroubovák a odšrouboval laťku, která držela sklo ve dveřích. Vysvobození!!! Mohla jsem aspoň přeskakovat sem a tam a rázem se mi na toaletu už nechtělo. V rámci udobřování další den ještě vyřezal zaseklý zámek, takže dveře do ložnice mají díru po skle i zaseklém zámku. Na jejich výměnu ještě nedošlo, ale zamykat už zase netřeba. Vše ostatní od té doby funguje a tohle je důkaz, že v naší italské domácnosti je stále horko.

Babička na chmelu

S babičkami jsem měla krásný vztah a obě mne hodně ovlivnily. Jedna byla taková ta klasická, co obstarává vnoučata. Dohlíží, aby jedly, mlčí, když spí a předává životní zkušenosti. Žila s námi, takže její přítomnost byla samozřejmá a tím, že na nás dohlížela, měla autoritu coby vychovatel. Nutno dodat, že hodně trpělivý vychovatel. Měla svůj svět a my jsme byli jeho součástí. Druhá babička byla o něco mladší a autoritu si vydobývala jinými metodami. Měla výhodu, že mohla být „rozmazlovací“, i když jsme u ní spolu se sestrou pobývaly často.  

Poměrně brzy ovdověla a protože byla společenská, snažila se nebýt sama. Pracovala ještě dlouho po odchodu do penze. S námi vnoučaty se snažila každou chvíli si opravdu užít. Nejlepší na ní ale bylo, že měla neviditelný knoflík. Zničehonic přepnula a stávalo se z ní cokoli, co jsme si se sestrou zrovna přály. Připojila se do hry a nevypadla z role, dokud nás to neomrzelo. Smazaly se hranice mezi dětstvím a dospělostí a byly jsme si všechny rovny. Tohle vztahy velmi prohloubilo a zanechalo krásné vzpomínky. A tady je jedna konkrétní…. 

Před nástupem na střední školu jsem jela na chmelovou brigádu do Kněževsi u Rakovníka. Byl konec prázdnin a já se pozvolna seznamovala s budoucím kolektivem spolužáků. Česání chmele ale očividně nebylo tím, co by mne uživilo. Moc mi to nešlo. Jednoho dne, bez varování, přijela moje babička. Ráno najednou stála za vraty stodoly, kde jsme byli ubytovaní a rozhodla se, že mi pomůže plnit věrtely. Přiznám se, že mne to trochu zarazilo. Stejně jako moje nové kamarádky. Ale v naší rodině nebylo zvykem odmlouvat. Babička si vymyslela, že chce pobýt pár dní na chmelu a tak jsem se s tím smířila.

Vyrazili jsme na chmelnici. Spolužáci, já a babička. Celý den seděla a česala, seznámila se s mými vrstevníky a do večera zapadla do kolektivu. Večer jsme kráčeli náměstím s ešusem. Všichni měli svůj a já s babičkou jsme dostaly večeři do jednoho. U předsedy si sehnala nocleh v jiné stodole na slámě a strávila tam s námi tři dny. Všichni ji brali jako sobě rovnou. Smála se s námi, nic nekritizovala, sžila se s mými vrstevníky a kuřákům dokonce nabízela cigára ze svého. Pak odjela a mí spolužáci na ní čtyři roky vzpomínali. A takový přístup ke všemu měla pořád.