V čekárně u lékaře
„Dobrý den. Kdo je poslední na řadě k doktoru Sychravému?“
„Asi já. Ale už si to nepamatuji.“
„Děkuji. Máte vedle volno?“
„Jistě.“ Odebírá kabát a hází ho na druhou stranu.
Dvě ženy, jedna má omšelý klobouk a v ruce svírá lehkou hůlku. Druhá se zadýchává díky nadváze, na hlavě hedvábný šátek. Dominantou na jejím rameni je velká taška, v níž má jen klíče a peněženku. Usedá vedle. První žena drží v ruce kartičku od pojišťovny. Sousedka si zvědavě přečte její jméno. Pak se podívá po sousedech, spočítá všechny sedící, krátce se zahledí z okna a pohled sjede zase na písmena na kartičce sousedky. Najednou, jako by mávnul proutkem, jí jméno připadá povědomé. Na něco si vzpomene a zahledí se na ni. Výraz v obličeji je povědomý. Sousedka si mimoděk sundá brýle a začne čistit skla.
„Promiňte, nejste náhodou Zemanová?“
„Náhodou ano, proč se ptáte?“
„Tak. Připadáte mi povědomá, jako bychom se znaly. Znala jsem jednu Zemanovou, za svobodna Rezkovou, seděly jsme spolu v jedné lavici.“
Sousedka si nasadí své brýle, trochu se odkloní a pak zajásá: „Alena?“
„Vy jste dobrá. To si ještě pamatujete moje křestní jméno? Trefila jste to! Jsem Alena.“
„Kolouchová!“
„Tak to už jste netrefila, ale hlavně, že se známe. Jsem ráda, že tě vidím, tolik jsme toho prožily! Hlavně, že ještě žijem, viď? Jak se vlastně máš? Kolik je to roků, co jsem tě neviděla?“
„Já bych řekla tak třicet. To jsem ještě měla Pepu. Zato teď už mám jen Alzheimra.“
„Ty jsi se vdala i potřetí?“
„To není chlap. Ale když se mě ptáš na chlapy, jeden chodí krmit holuby se mnou na lavičku. Vždycky sedí na jedný a já si sednu vedle, aby si nemyslel, že mu to ulehčím. Dívám se jako na druhou stranu, jako že na někoho čekám. Držím se hole – co kdyby to byl úchyl? A on krmí holuby. Každém den jim nosí nejmíň tři housky! Má asi pěknej důchod!“
„No jo, ty jsi byla dycky dračice. Pamatuješ, jak jsme jezdily na chatu a ještě jsme nedošly ani na nádraží a už s námi pokračovali čtyři trampi?“
„Jó, jó. Někdy si vzpomenu. Tak jednou za deset let mi to tam blikne. Ale už ani nevím, s kterým jsem to tenkrát vlastně chodila. To bejvaly časy! Akorát si to člověk nezapisoval a teď má v hlavě jenom černou díru. Zajímavý je, že ti nejhezčí chlapi se ztratili i z tý paměti!“
„Tak to máš pravdu. Jeden z těch trempů bydlí u nás. Ale už je holohlavej, jako kdyby ho skalpovali. Taky bezzubej. Míval takový nádherný voči, líbil se mi. Ale teď má místo vočí jenom skla ze zavařovačky na drátech. Ale manželku má pěknou. Von se nějak voženil pozdě a tak je ještě štramanda. Jednou za měsíc ho vyveze na vozejku na poštu, on tam přebere důchod a zase jedou domů. Stará se o něj dobře. Uměl si vybrat.“
„Hele, mě už chlapi nezajímaj. Jen ten holubář. Tři housky denně, to musí mít pěknej důchod. A je sám. Jednou mi říkal, že mu chodí vařit hospodyně. Páprda! Má prej větší byt a tak mu ho občas uklízí. Ale mě to vlastně nezajímá. Teda, dělám, že nezajímá. On furt povídá a já se dívám mimo, aby nemyslel, že mu ty housky závidím. Nebo tu hospodyni. Ale někdy by se hodila. Hospodyně. Potřebovala bych vyprat záclony. A děti nemají čas. Alzheimr mi to nedovolí.“
„On se jmenuje teda Alzheimr?“
„Ale ne, víš co? Vlastně je to jedno.“
Na chvíli se obě odmlčí, sousedka zase projde pohledem čekárnu. Zahledí se chvíli z okna a pak se otočí zpátky na paní s hůlkou. „Nevíte, kdo je poslední k doktoru Sychravému? Já to zapomněla!“
„Dobrý den. Kdo je poslední na řadě k doktoru Sychravému?“
„Asi já. Ale už si to nepamatuji.“
„Děkuji. Máte vedle volno?“
„Jistě.“ Odebírá kabát a hází ho na druhou stranu.
Dvě ženy, jedna má omšelý klobouk a v ruce svírá lehkou hůlku. Druhá se zadýchává díky nadváze, na hlavě hedvábný šátek. Dominantou na jejím rameni je velká taška, v níž má jen klíče a peněženku. Usedá vedle. První žena drží v ruce kartičku od pojišťovny. Sousedka si zvědavě přečte její jméno. Pak se podívá po sousedech, spočítá všechny sedící, krátce se zahledí z okna a pohled sjede zase na písmena na kartičce sousedky. Najednou, jako by mávnul proutkem, jí jméno připadá povědomé. Na něco si vzpomene a zahledí se na ni. Výraz v obličeji je povědomý. Sousedka si mimoděk sundá brýle a začne čistit skla.
„Promiňte, nejste náhodou Zemanová?“
„Náhodou ano, proč se ptáte?“
„Tak. Připadáte mi povědomá, jako bychom se znaly. Znala jsem jednu Zemanovou, za svobodna Rezkovou, seděly jsme spolu v jedné lavici.“
Sousedka si nasadí své brýle, trochu se odkloní a pak zajásá: „Alena?“
„Vy jste dobrá. To si ještě pamatujete moje křestní jméno? Trefila jste to! Jsem Alena.“
„Kolouchová!“
„Tak to už jste netrefila, ale hlavně, že se známe. Jsem ráda, že tě vidím, tolik jsme toho prožily! Hlavně, že ještě žijem, viď? Jak se vlastně máš? Kolik je to roků, co jsem tě neviděla?“
„Já bych řekla tak třicet. To jsem ještě měla Pepu. Zato teď už mám jen Alzheimra.“
„Ty jsi se vdala i potřetí?“
„To není chlap. Ale když se mě ptáš na chlapy, jeden chodí krmit holuby se mnou na lavičku. Vždycky sedí na jedný a já si sednu vedle, aby si nemyslel, že mu to ulehčím. Dívám se jako na druhou stranu, jako že na někoho čekám. Držím se hole – co kdyby to byl úchyl? A on krmí holuby. Každém den jim nosí nejmíň tři housky! Má asi pěknej důchod!“
„No jo, ty jsi byla dycky dračice. Pamatuješ, jak jsme jezdily na chatu a ještě jsme nedošly ani na nádraží a už s námi pokračovali čtyři trampi?“
„Jó, jó. Někdy si vzpomenu. Tak jednou za deset let mi to tam blikne. Ale už ani nevím, s kterým jsem to tenkrát vlastně chodila. To bejvaly časy! Akorát si to člověk nezapisoval a teď má v hlavě jenom černou díru. Zajímavý je, že ti nejhezčí chlapi se ztratili i z tý paměti!“
„Tak to máš pravdu. Jeden z těch trempů bydlí u nás. Ale už je holohlavej, jako kdyby ho skalpovali. Taky bezzubej. Míval takový nádherný voči, líbil se mi. Ale teď má místo vočí jenom skla ze zavařovačky na drátech. Ale manželku má pěknou. Von se nějak voženil pozdě a tak je ještě štramanda. Jednou za měsíc ho vyveze na vozejku na poštu, on tam přebere důchod a zase jedou domů. Stará se o něj dobře. Uměl si vybrat.“
„Hele, mě už chlapi nezajímaj. Jen ten holubář. Tři housky denně, to musí mít pěknej důchod. A je sám. Jednou mi říkal, že mu chodí vařit hospodyně. Páprda! Má prej větší byt a tak mu ho občas uklízí. Ale mě to vlastně nezajímá. Teda, dělám, že nezajímá. On furt povídá a já se dívám mimo, aby nemyslel, že mu ty housky závidím. Nebo tu hospodyni. Ale někdy by se hodila. Hospodyně. Potřebovala bych vyprat záclony. A děti nemají čas. Alzheimr mi to nedovolí.“
„On se jmenuje teda Alzheimr?“
„Ale ne, víš co? Vlastně je to jedno.“
Na chvíli se obě odmlčí, sousedka zase projde pohledem čekárnu. Zahledí se chvíli z okna a pak se otočí zpátky na paní s hůlkou. „Nevíte, kdo je poslední k doktoru Sychravému? Já to zapomněla!“