Spadla z nebe

Jako kapky deště, jako rosa, jako slza z tebe.
„Sylvo, řekni, jsi šťastná?“
Otázka zazněla v okamžiku, kdy žádnou nečekala. Seděli v kanceláři, ona a on. Stereotyp způsobil, že se navzájem skoro nevnímali. Chodívali na obědy, někdy na pivo a probírali všechno, co je napadlo. Nevnímala ho jako muže. Najednou znejistěla. „Jak to myslíš?“
„Jen tak. Zajímalo by mě to.“
„Nevím. Nepřemýšlím o tom.“
„Nechci, abys přemýšlela, chci vědět, zda jsi šťastná.“
Oněměla. „Proč tě to najednou zajímá?“
„Odpovíš? Nebo to nesmím vědět?“
„Já nevím.“
Zahlodal červík pochybností. Začala o tom přemýšlet. Patnáct let šťastně vdaná. Bylo to štěstí nebo nebylo? Starosti neřešila, děti odrostly, doma je zajímala jen večeře. Manžel často na služební cestě, tichý byt, kniha na stolku, společníkem pes a televize. Hodinky a telefon. Čekala, zda zavolá a sledovala čas. Ubíhal neúprosně. A otázka se vracela. „Štěstí“ pomyslela si: „Co je to štěstí?“ Prožila vše, co si vysnila, hmotně zajištěná, splněné sliby. Rok za rokem totéž. Luxus a ledové ticho narušovaly jen kroky psa. Tlapkami ťukal do dlažby. A myšlenky se vracely. I o příteli, který byl nablízku, když se cítila sama a nabídlo se posezení u vína, kino, procházka. Příjemné povídání se stalo zvykem a pomocí. Samota netížila. Došlo jí to až teď... Odpověď nenalezla. S výmluvou na dietu zrušila společné obědy. Víc se jí neptal.
Doba plynula a myšlenky se stále vracely. Ticho se neumlčí, čas nevrátí, před sebou nikdo neuteče. Jak je to se štěstím? Názory se různí. Shodují se v tom, že je mihotavé. Pak přišla chvíle, kdy se jí zas nečekaně zeptal u kávy: „Nechceš si mě vzít?“
„Nevadí ti, že jsem tak trochu vdaná?“Namísto odpovědi přišlo objetí a polibek.