Dvě kamarádky sedí v útulné kavárně. Je skoro tma a probírají spolu události posledních dní. Léto pomalu skončilo, přišel podzim a zanedlouho přijdou Vánoce. Čas letí, ani to nestíháme vnímat, problémy se musí řešit za pochodu. Některé se stejně odložit nedají, musí se hezky prožít a pořádně vychutnat.
„Kluci už jsou dneska dospělí, teď už je mi hej, i když doba není lehká. A bůhví, co přijde!“ povídá Renata a usrkne svojí dvojku červeného. Adéla si smíchá džus a vodu a povzdychne. Mlčí. Nikdo neví, co přijde. Doba je nejistá, peněz není nazbyt, v práci hrozí vyhazov. Děti musí chodit do školy, rostou jako z vody, chtějí mít své aktivity, musí jíst. V kolektivu se sleduje každá maličkost, jakou značku kdo na sobě nosí, jestli má to správné oblečení, čepici, boty.
Renata pokračuje: „Zažila jsem si svý. Když jsem se rozvedla, kluci byli malí a žili jsme z jedný vejplaty. Občas jsem si chtěla taky poklábosit s kolegy na obědě. Stávalo se mi úplně běžně, že jsem na něj neměla a žmoulala jen rohlík. Vymlouvala jsem se, že nemám hlad, ale bylo to
úplně jinak.“
„Znám to taky, naše začátky nebyly nic moc, začínali jsme prakticky z ničeho a dneska řešíme jak zaplatit nájem, když se manželovi zpozdí s fakturama. A to nemusí být ani krize, zákazníci neplatí, vždycky najdou nějaký problém a jsou schopní se soudit, jenom aby nemuseli zaplatit. Řemeslník nemá zrovna jednoduchý život, musí dát do podnikání investice, návratnost je
pomalá, daně platit musí, účetní a zaměstnance, ten můj není zrovna na papíry, musí si to nechat udělat. Účtovat zatím neumím, ale přemýšlím o nějakém kurzu, každá koruna je potřeba. Děti rostou a náklady taky.“
„Tak ti ani nevím, jestli bych se chtěla vrátit zpátky do tvých let. My jsme taky nadávali, ale když tě poslouchám, máte to snad ještě horší. Akorát ty výlohy jsou dneska plný zboží ...“
Probírají situaci každá ze svého hlediska a porovnávají současný stav s minulostí. Servírka pomalu obchází hosty a zapaluje svíčky na stole. Ode dveří vane studený vzduch, Adéla si přitáhne svetr a složí ruce, aby na ní netáhlo. Podzim o sobě už dává sakra vědět, pomyslí si a
poslouchá dál Renatu.
„Kluci už jsou dneska dospělí, teď už je mi hej, i když doba není lehká. A bůhví, co přijde!“ povídá Renata a usrkne svojí dvojku červeného. Adéla si smíchá džus a vodu a povzdychne. Mlčí. Nikdo neví, co přijde. Doba je nejistá, peněz není nazbyt, v práci hrozí vyhazov. Děti musí chodit do školy, rostou jako z vody, chtějí mít své aktivity, musí jíst. V kolektivu se sleduje každá maličkost, jakou značku kdo na sobě nosí, jestli má to správné oblečení, čepici, boty.
Renata pokračuje: „Zažila jsem si svý. Když jsem se rozvedla, kluci byli malí a žili jsme z jedný vejplaty. Občas jsem si chtěla taky poklábosit s kolegy na obědě. Stávalo se mi úplně běžně, že jsem na něj neměla a žmoulala jen rohlík. Vymlouvala jsem se, že nemám hlad, ale bylo to
úplně jinak.“
„Znám to taky, naše začátky nebyly nic moc, začínali jsme prakticky z ničeho a dneska řešíme jak zaplatit nájem, když se manželovi zpozdí s fakturama. A to nemusí být ani krize, zákazníci neplatí, vždycky najdou nějaký problém a jsou schopní se soudit, jenom aby nemuseli zaplatit. Řemeslník nemá zrovna jednoduchý život, musí dát do podnikání investice, návratnost je
pomalá, daně platit musí, účetní a zaměstnance, ten můj není zrovna na papíry, musí si to nechat udělat. Účtovat zatím neumím, ale přemýšlím o nějakém kurzu, každá koruna je potřeba. Děti rostou a náklady taky.“
„Tak ti ani nevím, jestli bych se chtěla vrátit zpátky do tvých let. My jsme taky nadávali, ale když tě poslouchám, máte to snad ještě horší. Akorát ty výlohy jsou dneska plný zboží ...“
Probírají situaci každá ze svého hlediska a porovnávají současný stav s minulostí. Servírka pomalu obchází hosty a zapaluje svíčky na stole. Ode dveří vane studený vzduch, Adéla si přitáhne svetr a složí ruce, aby na ní netáhlo. Podzim o sobě už dává sakra vědět, pomyslí si a
poslouchá dál Renatu.
