Bůh nás prý trestá tím, že nám dává, co si sami přejeme a my stále zkoušíme jeho nekonečnou dobrotu. Nejednou se stalo, že musel vyřizovat reklamaci vlastního přání a pak to zase napravovat.
„Ahoj, co je nového? Sluší ti to!“
„Ahoj, ale ani se neptej, to jsou časy, klidně bych si s tebou všechno vyměnila.“
Lenka s Terezou se sešly po delší době na kus drbu. Jejich životy jsou v něčem podobné, obě vdané, velké děti. Žijí si životem nezadaných a někdy mají dlouhou chvíli, kterou tráví u kávy. Dlouho se neviděly. O to víc se na setkání obě těšily.
„Představ si, co se mi nestalo,“ povídá Lenka.
„Pamatuješ, jak jsem vždycky z legrace říkala, že bych chtěla pořádného milence?“ Tereza jen pokyvuje a nastraží uši. „Tak už ho mám!“
„No, to gratuluju, pořád si to říkala, pamatuju si to."
A jaký je?“
„Úžasný! Nejdřív bydlel trochu z ruky, tak jsme se vídali jen občas. Byl ženatý, ale to mi nevadilo, aspoň jsme na tom byli stejně. Užívali jsme si to dost oba. On mi dělal všechno, co mi viděl na očích a já jemu taky!“
„Skoro ti to závidím, takové štěstí! Akorát nevím, jestli bych na to měla odvahu. Hlavně, že ti to vyšlo, jak sis přála!“
„No právě. Vyšlo. Až moc. Představ si, on se prý tak zamiloval, že se časem rozvedl. Prý aby mohl být pořád se mnou.“
„Tak to je vážný! A to za ním pořád jezdíš a on bydlí sám? Můžeš zajet častěji, ne?“
„Není kam. On prodal byt, přestěhoval se za mnou, našel si práci a teď čeká, co já udělám. Naštěstí mám dva byty, tak v jednom zatím bydlí. V druhém bydlí manžel a já abych se rozpůlila! Nemohla bys mi poradit, co s tím mám teď dělat? Já si totiž vůbec nevím rady....“
„Ahoj, co je nového? Sluší ti to!“
„Ahoj, ale ani se neptej, to jsou časy, klidně bych si s tebou všechno vyměnila.“
Lenka s Terezou se sešly po delší době na kus drbu. Jejich životy jsou v něčem podobné, obě vdané, velké děti. Žijí si životem nezadaných a někdy mají dlouhou chvíli, kterou tráví u kávy. Dlouho se neviděly. O to víc se na setkání obě těšily.
„Představ si, co se mi nestalo,“ povídá Lenka.
„Pamatuješ, jak jsem vždycky z legrace říkala, že bych chtěla pořádného milence?“ Tereza jen pokyvuje a nastraží uši. „Tak už ho mám!“
„No, to gratuluju, pořád si to říkala, pamatuju si to."
A jaký je?“
„Úžasný! Nejdřív bydlel trochu z ruky, tak jsme se vídali jen občas. Byl ženatý, ale to mi nevadilo, aspoň jsme na tom byli stejně. Užívali jsme si to dost oba. On mi dělal všechno, co mi viděl na očích a já jemu taky!“
„Skoro ti to závidím, takové štěstí! Akorát nevím, jestli bych na to měla odvahu. Hlavně, že ti to vyšlo, jak sis přála!“
„No právě. Vyšlo. Až moc. Představ si, on se prý tak zamiloval, že se časem rozvedl. Prý aby mohl být pořád se mnou.“
„Tak to je vážný! A to za ním pořád jezdíš a on bydlí sám? Můžeš zajet častěji, ne?“
„Není kam. On prodal byt, přestěhoval se za mnou, našel si práci a teď čeká, co já udělám. Naštěstí mám dva byty, tak v jednom zatím bydlí. V druhém bydlí manžel a já abych se rozpůlila! Nemohla bys mi poradit, co s tím mám teď dělat? Já si totiž vůbec nevím rady....“
