Hotel Bílá růže, za pět minut čtrnáct hodin. Helena sedí u stolu, rozloží si noviny a nervózně se podívá na hodinky. „Už tu měla být“, bleskne jí hlavou a pomalu se rozhlíží po lokále. Je prázdný. U stolku v koutě sedí párek, který dojídá pozdní oběd. Baví se tlumeně. Na opačném konci sedí muž s cigaretou. Objednal si kávu.
„Ahoj!“ Romana se objevila mezi dveřmi a zamířila přímo ke stolu. Navzájem se pozdravily a posadily se. Helena poslala číšníkovi kradmý úsměv a ten se vzápětí objevil s nabídkovými lístky. Objednávka proběhla rychle, rozhodly se pro kávu a palačinku s ovocem. „Tak povídej,“ vyzvala Helena svou kamarádku, která již dopředu avizovala vyprávění své životní story. Neviděly se dlouhých sedm let. Helenu osud zavál za prací do daleké ciziny. Později se vrátila, vyřešila nevydařené manželství, najala si nový byt, našla nové zaměstnání a začala se vracet zpátky ke kořenům. Na Romanu se neskutečně těšila, byly nejlepší kamarádky už ve škole. Později pracovaly krátce spolu v jednom podniku, měly společné známé.
Romana mívala vždy hezký úsměv a vlídné slovo pro každého. Muži si jí všímali ihned, jak vešla do dveří. Svůj šarm a zájem o svou osobu uměla obratně využívat. Občas s někým flirtovala, ale na povrch se nikdy žádný románek nedostal. Helena to vnímala jen jako nevinné koketování k zahnání nudy a nikdy o tom víc nepřemýšlela. Teď Romanu poslouchala, jak jí vypráví příběh o odrostlých dětech, manželovi před důchodem a o svém novém koníčku. Jejich hovor plynul tiše, jen smích se chvílemi rozléhal do všech stran. Romana vzpomínala na bývalé kolegy, vyprávěla Heleně o všem, co se jí podařilo celá léta skrývat. Odkryla jí svoje karty v podobě milostných románků.
Helena vše se zájmem vyslechla a občas se zeptala na pár podrobností. Romana nešetřila ani detaily, chtěla se s kamarádkou o všechno podělit. Helenu snad nejvíc ze všeho zaujalo, jakým způsobem měla Romana své avantýry pojmenované. Každá měla svoje označení. Jedné říkala „klobása“, další „uherský salám“, mezi vybranými lahůdkami nechyběl ani lahůdkový páreček. Jména už si dávno nepamatovala, ale přesně věděla, kdo má jakou přezdívku. Helena osobně znala jen „párek“, ostatní pro ni zůstali bezejmenní a bez tváře. Poslouchala vyprávění Romany a přemýšlela o té prapodivné kartotéce na muže. Dosud měla svoji představu, že podobné kartotéky si dělají jen muži pro ženy. Romana jí nabourala přesvědčení.
Když se dozvěděla celý příběh, skončily vyprávění v přítomnosti. Vyměnily si názory na kulturní události, zavzpomínaly na sourozence a sousedy, připomněly data narození a obě shodně napadlo, že ta káva nemusí být poslední. „Palačinky mají lepší v cukrárně na druhém konci města,“ řekla Romana a na oslavu objednala láhev šampaňského.
