Život je houpačka. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Periody lásky a nepochopení se vyskytují i v životě manželském, stejně jako se v tom běžném střídají úspěchy a neúspěchy. Stává se, že problémy přijdou ruku v ruce nebo krátce za sebou. Ani mně se, samozřejmě, krize nevyhnuly. O jedné, kterou jsme doma úspěšně překonali, chci teď napsat.
V době, kdy již naše dcera začala mít jiné zájmy než hrát si s maminkou a s tatínkem, si tatínek uvědomil, že mu chybí parťák. Celá naše rodinka trávila často volný čas pohromadě, pokud nám to dovolilo pracovní vytížení. Nejsem však moc sportovně založená, hory tedy byly hlavně pro ně, jezdívali spolu nebo s partou a obyčejně mne nechávali doma. Neměla jsem tedy ani vybavení na hory, snad jen na turistiku.
Jak šel čas, jejich cesty ubývaly a manželovi se začalo stýskat. Nevím, o čem přemýšlel, ale jednou začal s tím, že se k sobě nehodíme, protože nechci jezdít na hory. Moc dobře se mi to neposlouchalo, samozřejmě, ale snažili jsme se najít řešení. Začala jsem nakupovat vybavení, dokonce si vyhlídla i běžky. Manžel je nadšeně koupil a přinesl domů. Ke koupi bot jsme ještě urazili dlouhou cestu, než se vyřešilo pár „důležitých“ podrobností, ale nakonec jsem dostala i boty a přišel okamžik rozuzlení, co měl přispět k pohodě. Vyrazili jsme do Jizerských hor.
Manžel, znalý zdejších poměrů, zastavil na parkovišti, vytáhl svoje sjezdovky, zakoupil permanentku a těšil se na vlek. „A co mám dělat já?“ zeptala jsem se vylekaně. Na lyžích jsem stála naposledy v sedmé třídě, kdy mi pro velký „talent“ odpustili při závodě snad všechny disciplíny a dostala jsem aspoň cenu útěchy. Naštěstí bylo právě po vysvědčení a na konci školního roku se to na známce nakonec neprojevilo.
Manžel mi připnul běžky, podal rukavice a hůlky, vyvedl mne na cestu pod jeho oblíbenou sjezdovkou, kde nikdo nebyl, dokonale zapadanou sněhem a řekl: „Tady se to nauč, končím ve čtyři.“ Zůstala jsem stát nehybně na běžkách. Sněžilo, bylo trochu zataženo, nikde nikdo. Výhled byl sice krásně romantický, mně však bylo uvnitř hodně úzko. Zavolala jsem svojí kamarádce Dáše, ať mi poradí a taky aby o mně věděla, kdybych náhodou zapadla. Popsala jsem jí přesně svojí polohu a pak se zeptala, zda mám bojovat nebo mi poradí radši rozvod. Smála se, asi o podobných pocitech věděla své.
Chvíli jsem se ještě rozhodovala, jestli manžela opravdu tolik miluju, abych se obětovala a taky se mi nechtělo porušit svůj letitý slib ze školy, že na lyže nikdy nevlezu. A teď ON! Narušil mi mé představy o klidném životě a teď mě nutí zlomit si nohy, možná se dokonce těší, že umrznu a pak si najde mladší. Nakonec jsem to ale nevzdala! Sice mi to chvíli trvalo, ale běžky občas proženeme. Dnes mi manžel nestačí. Ujedu mu do nejbližší hospůdky, kde mu za trest trochu pustím žilou.
V době, kdy již naše dcera začala mít jiné zájmy než hrát si s maminkou a s tatínkem, si tatínek uvědomil, že mu chybí parťák. Celá naše rodinka trávila často volný čas pohromadě, pokud nám to dovolilo pracovní vytížení. Nejsem však moc sportovně založená, hory tedy byly hlavně pro ně, jezdívali spolu nebo s partou a obyčejně mne nechávali doma. Neměla jsem tedy ani vybavení na hory, snad jen na turistiku.
Jak šel čas, jejich cesty ubývaly a manželovi se začalo stýskat. Nevím, o čem přemýšlel, ale jednou začal s tím, že se k sobě nehodíme, protože nechci jezdít na hory. Moc dobře se mi to neposlouchalo, samozřejmě, ale snažili jsme se najít řešení. Začala jsem nakupovat vybavení, dokonce si vyhlídla i běžky. Manžel je nadšeně koupil a přinesl domů. Ke koupi bot jsme ještě urazili dlouhou cestu, než se vyřešilo pár „důležitých“ podrobností, ale nakonec jsem dostala i boty a přišel okamžik rozuzlení, co měl přispět k pohodě. Vyrazili jsme do Jizerských hor.
Manžel, znalý zdejších poměrů, zastavil na parkovišti, vytáhl svoje sjezdovky, zakoupil permanentku a těšil se na vlek. „A co mám dělat já?“ zeptala jsem se vylekaně. Na lyžích jsem stála naposledy v sedmé třídě, kdy mi pro velký „talent“ odpustili při závodě snad všechny disciplíny a dostala jsem aspoň cenu útěchy. Naštěstí bylo právě po vysvědčení a na konci školního roku se to na známce nakonec neprojevilo.
Manžel mi připnul běžky, podal rukavice a hůlky, vyvedl mne na cestu pod jeho oblíbenou sjezdovkou, kde nikdo nebyl, dokonale zapadanou sněhem a řekl: „Tady se to nauč, končím ve čtyři.“ Zůstala jsem stát nehybně na běžkách. Sněžilo, bylo trochu zataženo, nikde nikdo. Výhled byl sice krásně romantický, mně však bylo uvnitř hodně úzko. Zavolala jsem svojí kamarádce Dáše, ať mi poradí a taky aby o mně věděla, kdybych náhodou zapadla. Popsala jsem jí přesně svojí polohu a pak se zeptala, zda mám bojovat nebo mi poradí radši rozvod. Smála se, asi o podobných pocitech věděla své.
Chvíli jsem se ještě rozhodovala, jestli manžela opravdu tolik miluju, abych se obětovala a taky se mi nechtělo porušit svůj letitý slib ze školy, že na lyže nikdy nevlezu. A teď ON! Narušil mi mé představy o klidném životě a teď mě nutí zlomit si nohy, možná se dokonce těší, že umrznu a pak si najde mladší. Nakonec jsem to ale nevzdala! Sice mi to chvíli trvalo, ale běžky občas proženeme. Dnes mi manžel nestačí. Ujedu mu do nejbližší hospůdky, kde mu za trest trochu pustím žilou.
