Dnes se mi zdál docela hezký sen. Sice si přesně nepamatuji obsah, jen vím, že v něm byla skoro celá naše rodina a jedna přítelkyně, která do ní nikdy nepatřila. V tom snu tam zapadla a potěšilo mě, že se na mě přišla podívat. Už nějakou dobu není mezi námi, ale ve snu se mi zjevila teprve podruhé. Ráda jsem vás viděla, Miládko.
Byla kolegyně, se kterou jsme se před časem sblížily. Ačkoli mohla být mou matkou a taky měla dceru shodného jména, rozuměly jsme si a podporovaly. Za mnoho jí vděčím a snad i já jsem mohla přispět chvilkou pochopení a podpory, když jí potřebovala. Postihla jí totiž nepříjemná nemoc, kvůli níž musela užívat chemoterapii a přitom chodila do práce. Často se necítila dobře, byla unavená, jenomže statečně bojovala a věřila, že všechno překoná.
Někdy jsme šly na kafíčko, někdy si spolu daly čaj. Občas jsem cítila, že není v pořádku, ale snažila jsem se přidat aspoň něco na posílení. Ačkoli jí vypadaly vlasy a bylo vidět, že se s léčbou těžce vyrovnává, později přišla chvíle, kdy jí zase vlasy narostly a ona přestala nosit paruku. Zase se mi zdálo, že má radost ze života a že je i spokojená.
Pak přišly okamžiky, které nám nedělaly dobře, musela mě propustit. Vím, že se jí to vykonávalo těžce, jenomže takový je život. Z titulu své funkce to udělat musela a já to chápala. Tohle mezi nás nepřátelství nezaselo, měly jsme se rády a přestože se bála i mého telefonu, občas jsme se viděly. Asi půl roku po našem posledním setkání jsem ji potkala na ulici a málem nepoznala. Barva jejího obličeje prozrazovala, že něco hodně není v pořádku. Jenomže nebyl čas a tak jsme si slíbily schůzku, ke které už nedošlo. Zato ke mně došla zpráva, že je v nemocnici a tam byla dost dlouho.
Víc podrobností se mi nedostalo, jen kusé informace, přesto byla jednu chvíli situace pozitivnější. Hodně jsem na ní myslela a modlila se, aby to dopadlo dobře. Věděla jsem, že jí hodně sil ubylo, ale byla relativně mladá. Doufala jsem až do jednoho rána, kdy se mi zjevila ve snu v bílém. Ona, která milovala černé oblečení a v bílém! A pak pronesla něco jako: „Tak já už jdu.“ To ráno mi bylo jasné, že modlitby za život jsou už zbytečné a pak mi e-mail potvrdil, že se nemýlím.
Bohužel, ve špatných zprávách se většinou opravdu nemýlím, mívám předtuchu. Tohle však bylo tenkrát poprvé, co se přišla dobrá duše se mnou rozloučit a já pochopila, že už je na cestě mezi nebem a zemí. Pořád vzpomínám.
Byla kolegyně, se kterou jsme se před časem sblížily. Ačkoli mohla být mou matkou a taky měla dceru shodného jména, rozuměly jsme si a podporovaly. Za mnoho jí vděčím a snad i já jsem mohla přispět chvilkou pochopení a podpory, když jí potřebovala. Postihla jí totiž nepříjemná nemoc, kvůli níž musela užívat chemoterapii a přitom chodila do práce. Často se necítila dobře, byla unavená, jenomže statečně bojovala a věřila, že všechno překoná.
Někdy jsme šly na kafíčko, někdy si spolu daly čaj. Občas jsem cítila, že není v pořádku, ale snažila jsem se přidat aspoň něco na posílení. Ačkoli jí vypadaly vlasy a bylo vidět, že se s léčbou těžce vyrovnává, později přišla chvíle, kdy jí zase vlasy narostly a ona přestala nosit paruku. Zase se mi zdálo, že má radost ze života a že je i spokojená.
Pak přišly okamžiky, které nám nedělaly dobře, musela mě propustit. Vím, že se jí to vykonávalo těžce, jenomže takový je život. Z titulu své funkce to udělat musela a já to chápala. Tohle mezi nás nepřátelství nezaselo, měly jsme se rády a přestože se bála i mého telefonu, občas jsme se viděly. Asi půl roku po našem posledním setkání jsem ji potkala na ulici a málem nepoznala. Barva jejího obličeje prozrazovala, že něco hodně není v pořádku. Jenomže nebyl čas a tak jsme si slíbily schůzku, ke které už nedošlo. Zato ke mně došla zpráva, že je v nemocnici a tam byla dost dlouho.
Víc podrobností se mi nedostalo, jen kusé informace, přesto byla jednu chvíli situace pozitivnější. Hodně jsem na ní myslela a modlila se, aby to dopadlo dobře. Věděla jsem, že jí hodně sil ubylo, ale byla relativně mladá. Doufala jsem až do jednoho rána, kdy se mi zjevila ve snu v bílém. Ona, která milovala černé oblečení a v bílém! A pak pronesla něco jako: „Tak já už jdu.“ To ráno mi bylo jasné, že modlitby za život jsou už zbytečné a pak mi e-mail potvrdil, že se nemýlím.
Bohužel, ve špatných zprávách se většinou opravdu nemýlím, mívám předtuchu. Tohle však bylo tenkrát poprvé, co se přišla dobrá duše se mnou rozloučit a já pochopila, že už je na cestě mezi nebem a zemí. Pořád vzpomínám.
