Co může potkat člověka horšího, než když něčemu zasvětí celý život a pak zjistí, že je všechno jinak?
Každý nejspíš někdy poznal, že pravdy stokrát omleté, které do nás tloukli odmala rodiče, prarodiče, učitelé na škole a nakonec ještě ke všemu úplně cizí lidé, kteří nás tím štvali úplně ze všeho nejvíc (snad nejhorší jsou doktoři), jsou opravdu pravda. I když budeme stokrát proti, zkusíme všem dokázat, že ne, lámeme věci přes koleno, mlátíme hlavou do zdi a vzdorujeme, držíme hladovky, strkáme hlavy do písku a nevím, co koho ještě napadá, nakonec je stejně všechno tak, jak nám všichni ostatní říkali, jen nám se to nelíbilo. Úplně stejně je to skoro se vším, akorát každého trápí něco jiného.
Podobně to asi měli i dva písaři, kteří měli na sklonku života štěstí, vyhráli něco peněz a mohli se svobodně věnovat svým pokusům a bádáním. Splnili si nejspíš pár snů a bavili se lotrovinami až do omrzení. Tak krásná bezstarostnost při dělání zbytečností byla tak inspirující a dodnes asi je, protože se na ně každý kouká znovu a znovu a tiše jim závidí. Ano, jim závidím i já a to už je co říci! Jenomže mám, na rozdíl od jiných, štěstí v jedné věci – totiž mám podobně střelenou kamarádku, která sdílí všechny moje blbé nápady, kupodivu někdy vymyslí sama ještě horší a pak se o ně vzájemně dělíme a vyhodnocujeme. Jsme nejspíš napojené obě na jedné vlně, protože jakmile začne jedna mluvit o tom, v jaké oblasti udělala v poslední době nový poznatek, jaké vyzkoušela metody, druhá ihned zpozorní a doplní svoje informace, opraví případné nedodělky, nasměruje bádání novým směrem a vyloučí slepé uličky, kterými cesta nevede. Scházíme se občas, podle potřeby, na dobu nezbytně nutnou k výměně informací a když hoří, samozřejmě si i voláme.
Když se náhodou rozhodneme vyjet na výlet, obvykle nás vzájemná výměna informací pohltí natolik, že namísto do Brna zamíříme na Karlovy Vary a pak to zjistíme v půli cesty. Ale to je u nás úplně běžné, ani se tomu už nedivíme a neřešíme zbytečnosti. Jednou jsme jely na Slovensko do lázní, dojely na pomezí Moravy, zašly do motorestu na oběd a pak plynule pokračovaly v jízdě zase zpátky do Čech. Naštěstí jsme to zjistily asi po prvních 50 km, tak jsme se hned vrátily. Je pravda, že naše cesty jsou poněkud delší, ale to si zvyknete.
No vidíte, a jsem přesně tam, kde pokaždé skončím s ní – přetrhla se mi nit původního záměru – už ho mám! Chtěla jsem jen napsat, že jsme obě po 20 letech nepřetržitého zkoumání, jak zhubnout bez cvičení, nad plným talířem a s plným břichem, už asi definitivně přišly na to, že to bez cvičení a bez diety opravdu nepůjde. Ještě zbývá poslední malá naděje, vyzkoušet 2 – 3 nové metody, ale pak už jsme snad definitivně u konce. Jestli po nich ještě projdeme mezi futry, tak se chceme na stáří také odstěhovat někam daleko mimo civilizaci a tam pokračovat v nových metodách ...
Každý nejspíš někdy poznal, že pravdy stokrát omleté, které do nás tloukli odmala rodiče, prarodiče, učitelé na škole a nakonec ještě ke všemu úplně cizí lidé, kteří nás tím štvali úplně ze všeho nejvíc (snad nejhorší jsou doktoři), jsou opravdu pravda. I když budeme stokrát proti, zkusíme všem dokázat, že ne, lámeme věci přes koleno, mlátíme hlavou do zdi a vzdorujeme, držíme hladovky, strkáme hlavy do písku a nevím, co koho ještě napadá, nakonec je stejně všechno tak, jak nám všichni ostatní říkali, jen nám se to nelíbilo. Úplně stejně je to skoro se vším, akorát každého trápí něco jiného.
Podobně to asi měli i dva písaři, kteří měli na sklonku života štěstí, vyhráli něco peněz a mohli se svobodně věnovat svým pokusům a bádáním. Splnili si nejspíš pár snů a bavili se lotrovinami až do omrzení. Tak krásná bezstarostnost při dělání zbytečností byla tak inspirující a dodnes asi je, protože se na ně každý kouká znovu a znovu a tiše jim závidí. Ano, jim závidím i já a to už je co říci! Jenomže mám, na rozdíl od jiných, štěstí v jedné věci – totiž mám podobně střelenou kamarádku, která sdílí všechny moje blbé nápady, kupodivu někdy vymyslí sama ještě horší a pak se o ně vzájemně dělíme a vyhodnocujeme. Jsme nejspíš napojené obě na jedné vlně, protože jakmile začne jedna mluvit o tom, v jaké oblasti udělala v poslední době nový poznatek, jaké vyzkoušela metody, druhá ihned zpozorní a doplní svoje informace, opraví případné nedodělky, nasměruje bádání novým směrem a vyloučí slepé uličky, kterými cesta nevede. Scházíme se občas, podle potřeby, na dobu nezbytně nutnou k výměně informací a když hoří, samozřejmě si i voláme.
Když se náhodou rozhodneme vyjet na výlet, obvykle nás vzájemná výměna informací pohltí natolik, že namísto do Brna zamíříme na Karlovy Vary a pak to zjistíme v půli cesty. Ale to je u nás úplně běžné, ani se tomu už nedivíme a neřešíme zbytečnosti. Jednou jsme jely na Slovensko do lázní, dojely na pomezí Moravy, zašly do motorestu na oběd a pak plynule pokračovaly v jízdě zase zpátky do Čech. Naštěstí jsme to zjistily asi po prvních 50 km, tak jsme se hned vrátily. Je pravda, že naše cesty jsou poněkud delší, ale to si zvyknete.
No vidíte, a jsem přesně tam, kde pokaždé skončím s ní – přetrhla se mi nit původního záměru – už ho mám! Chtěla jsem jen napsat, že jsme obě po 20 letech nepřetržitého zkoumání, jak zhubnout bez cvičení, nad plným talířem a s plným břichem, už asi definitivně přišly na to, že to bez cvičení a bez diety opravdu nepůjde. Ještě zbývá poslední malá naděje, vyzkoušet 2 – 3 nové metody, ale pak už jsme snad definitivně u konce. Jestli po nich ještě projdeme mezi futry, tak se chceme na stáří také odstěhovat někam daleko mimo civilizaci a tam pokračovat v nových metodách ...