Rozhodla se k ranní procházce. Snad dostala chuť na nějakou laskominu, možná si toužila jen protáhnout tělo, oblékla slušivé oblečení, přiléhavé džíny, šusťákovou bundu a vzala svou kabelku z věšáku. Zabouchla dveře a vyrazila ven. Byl slunečný den, jaký láká do přírody a kouzlí úsměvy na tváři.
Stromy už pomalu opadaly, všude se válí listí, ale teplota vzduchu je pořád snesitelná. Nemyslela na nic, dívala se okolo a vnímala klid. Najednou v dálce zahlédla známou postavu. To je přece Mirek, pomyslela si, ale zarazila se. Nebyl sám. Za ním šly dvě malé děti. Otáčel se na ně, mluvil na ně. Došlo jí, že je to ON a za ním jeho děti.
Milovala ho a on jí říkal, že jí taky miluje. Ale k čemu jí to bylo? Hezká chvilka pokaždé skončila a on spěchal zase honem domů, kde na něho čekala manželka a děti. Poprvé je uviděla s ním, poprvé jí došlo, jak moc ho potřebují, jak moc je pro ně důležitý. Sledovala, jak si hrají, povídají, prohlédla si je opatrně zdálky. Oba byli roztomilí, holčička měla zlaté copánky, chlapec velké modré oči. Přistihla se, že mu děti trochu závidí, najednou jí bylo tak moc smutno při vzpomínce, že spolu mít caparta nebudou.
Chvíli stála s myšlenkou, zda má jít naproti a přejít skupinku jako by nic, pak ji ale napadlo, že bude lepší, když se nepotkají. Sledovala je a přemýšlela, jak to vyřeší. Sluníčko z duše se na chvíli vytratilo, cítila tam kámen. Nakonec se rozhodla, zvedla hlavu, otočila na podpadku a vydala se na opačnou stranu.
Stromy už pomalu opadaly, všude se válí listí, ale teplota vzduchu je pořád snesitelná. Nemyslela na nic, dívala se okolo a vnímala klid. Najednou v dálce zahlédla známou postavu. To je přece Mirek, pomyslela si, ale zarazila se. Nebyl sám. Za ním šly dvě malé děti. Otáčel se na ně, mluvil na ně. Došlo jí, že je to ON a za ním jeho děti.
Milovala ho a on jí říkal, že jí taky miluje. Ale k čemu jí to bylo? Hezká chvilka pokaždé skončila a on spěchal zase honem domů, kde na něho čekala manželka a děti. Poprvé je uviděla s ním, poprvé jí došlo, jak moc ho potřebují, jak moc je pro ně důležitý. Sledovala, jak si hrají, povídají, prohlédla si je opatrně zdálky. Oba byli roztomilí, holčička měla zlaté copánky, chlapec velké modré oči. Přistihla se, že mu děti trochu závidí, najednou jí bylo tak moc smutno při vzpomínce, že spolu mít caparta nebudou.
Chvíli stála s myšlenkou, zda má jít naproti a přejít skupinku jako by nic, pak ji ale napadlo, že bude lepší, když se nepotkají. Sledovala je a přemýšlela, jak to vyřeší. Sluníčko z duše se na chvíli vytratilo, cítila tam kámen. Nakonec se rozhodla, zvedla hlavu, otočila na podpadku a vydala se na opačnou stranu.