Když se poohlédnu zpátky na dobu svého předsednictví, mohu vystopovat základy pozdějšího vývoje. Naše učitelka, kterou jsme všichni milovali, zvolila zřejmě záměrně někoho nekonfliktního, koho ostatní brali a další roli sehrály asi vzájemné sympatie. Postupně z nás vybudovala tým, jaký nikdo nemohl porazit. Navzájem jsme si pomáhali, byli k sobě slušní, upřímní, hraví, nemluvili sprostě, nenadávali si, zdálo se to jako idyla. Tu pak narušili dva noví žáci, dvojčata. Pěkní sígři, dosud nezkrocení. Byli k nerozeznání.
Kvůli jejich chování se strhla rvačka, kdy se po škole největší kluci servali s nimi (tenkrát nejmenšími) za skandování ostatních. „Naši“ spolužáci dostali takovou nakládačku, že raději s nováčky uzavřeli smír a zase byl na chvíli klid. Později je pak pro jistotu rozdělili a ještě později ze školy odešli. Oba studovali stejně až po vysokou a jsou úspěšní podnikatelé. Ale ani ostatní nezůstali pozadu.
Před tímto incidentem v naší třídě vládla pohoda, kdy holky hrály fotbal a kluci oblékali panenky, půjčovali jsme si indiánské čelenky, hráli vybíjenou a fandili ve sportu. Také jsme měli třídní časopis, do kterého všichni přispívali. Jmenoval se Hlavy dohromady. Název vyhrál ve spravedlivém výběrovém řízení a vymyslel ho jeden koumák, který později emigroval. Nádherně maloval. Měli jsme ve třídě hodně talentovaných. Další náš spolužák prý pracuje v NASA. Jiný se rozhodl věnovat Japonsku. Ve třídě působili nenápadně, byli v pohodě a ani dnes při náhodném setkání nevypadají nijak výjimečně. Jsem na ně jako jejich bývalá předsedkyně hrdá. I na všechny ostatní. Po rvačce se idyla narušila a v té době se třída rozhodla mne z funkce sesadit. Je pravda, že mi už sláva stoupla trochu do hlavy. Předsedkyní se stala kamarádka Alena. Měla rovněž autoritu. Střídaly jsme se totiž na prvních pozicích v českém jazyce. Já měla vždy jediná ze třídy jedničku z diktátu a ona z větného rozboru. Výjimek bylo málo. Tímto byla naše vzájemná tolerance nastavena, navíc předtím bývala místopředsedkyní a tudíž jsme byly dvojka, která si role jen vyměnila. Kupodivu mne to nijak nezasáhlo na duši. Kdo byl předsedou později, už nevím, duch týmu však zůstal neporažen a zůstali jsme jednotní až do posledního zvonění.
Nedávno jsem četla blog na téma čínských znamení. Naše společné znamení (myslím našeho ročníku) je tygr. Došlo mi to později, když mne začala zajímat astrologie. Tygr je dobré znamení a musím uznat, že většina mých vrstevníků má znaky tygrů. Umí si počkat na příležitost a zaútočit ve správný čas. Nemají sice stejné štěstí, ale z našeho kolektivu většina dosáhla slušného vrcholu – čímž mám na mysli, že jsou v životě úspěšní, dokázali si své vybojovat a i ti, co měli v dětství překážky, je překonali. Myslím, že všem hodně pomohl základ, který jsme společně dostali – umět se prosadit a tolerovat, jednat s lidmi, ukázat dobrou stránku osobnosti a tu horší potlačit. Souhra týmu je důležitá, je nutné umět ho sladit a zapojit se. Tým dojde dál než jedinec, což je i základem moderního managerského přístupu. V kolektivu tygrů musí být vůdce smečky a vzájemný respekt. Jinak to neklape. Dva prý spolu nevydrží (například v páru). V počtu třiceti se musí najít kompromis. Tým, sehraný jako orchestr, je bohatství a občas snese i výpadek.
Kvůli jejich chování se strhla rvačka, kdy se po škole největší kluci servali s nimi (tenkrát nejmenšími) za skandování ostatních. „Naši“ spolužáci dostali takovou nakládačku, že raději s nováčky uzavřeli smír a zase byl na chvíli klid. Později je pak pro jistotu rozdělili a ještě později ze školy odešli. Oba studovali stejně až po vysokou a jsou úspěšní podnikatelé. Ale ani ostatní nezůstali pozadu.
Před tímto incidentem v naší třídě vládla pohoda, kdy holky hrály fotbal a kluci oblékali panenky, půjčovali jsme si indiánské čelenky, hráli vybíjenou a fandili ve sportu. Také jsme měli třídní časopis, do kterého všichni přispívali. Jmenoval se Hlavy dohromady. Název vyhrál ve spravedlivém výběrovém řízení a vymyslel ho jeden koumák, který později emigroval. Nádherně maloval. Měli jsme ve třídě hodně talentovaných. Další náš spolužák prý pracuje v NASA. Jiný se rozhodl věnovat Japonsku. Ve třídě působili nenápadně, byli v pohodě a ani dnes při náhodném setkání nevypadají nijak výjimečně. Jsem na ně jako jejich bývalá předsedkyně hrdá. I na všechny ostatní. Po rvačce se idyla narušila a v té době se třída rozhodla mne z funkce sesadit. Je pravda, že mi už sláva stoupla trochu do hlavy. Předsedkyní se stala kamarádka Alena. Měla rovněž autoritu. Střídaly jsme se totiž na prvních pozicích v českém jazyce. Já měla vždy jediná ze třídy jedničku z diktátu a ona z větného rozboru. Výjimek bylo málo. Tímto byla naše vzájemná tolerance nastavena, navíc předtím bývala místopředsedkyní a tudíž jsme byly dvojka, která si role jen vyměnila. Kupodivu mne to nijak nezasáhlo na duši. Kdo byl předsedou později, už nevím, duch týmu však zůstal neporažen a zůstali jsme jednotní až do posledního zvonění.
Nedávno jsem četla blog na téma čínských znamení. Naše společné znamení (myslím našeho ročníku) je tygr. Došlo mi to později, když mne začala zajímat astrologie. Tygr je dobré znamení a musím uznat, že většina mých vrstevníků má znaky tygrů. Umí si počkat na příležitost a zaútočit ve správný čas. Nemají sice stejné štěstí, ale z našeho kolektivu většina dosáhla slušného vrcholu – čímž mám na mysli, že jsou v životě úspěšní, dokázali si své vybojovat a i ti, co měli v dětství překážky, je překonali. Myslím, že všem hodně pomohl základ, který jsme společně dostali – umět se prosadit a tolerovat, jednat s lidmi, ukázat dobrou stránku osobnosti a tu horší potlačit. Souhra týmu je důležitá, je nutné umět ho sladit a zapojit se. Tým dojde dál než jedinec, což je i základem moderního managerského přístupu. V kolektivu tygrů musí být vůdce smečky a vzájemný respekt. Jinak to neklape. Dva prý spolu nevydrží (například v páru). V počtu třiceti se musí najít kompromis. Tým, sehraný jako orchestr, je bohatství a občas snese i výpadek.
