Když tak o tom přemýšlím, jsme jako generace dětí z filmu Knoflíkáři. Můj dědeček mohl být předlohou pana Kodeta. Opustil mne v mých 11 letech, ale nejsilnější vzpomínkou na roky strávené s ním vyjadřuje věta: „Zasr....... komunisti, už aby táhli ......“ A pak následovala anabáze příkoří, které mu kdysi udělali, když ho vyloučili v padesátých letech ze strany. Asi ho něco nadchlo, u nás se věci prožívají naplno a pak ho něco naštvalo. Přišla jsem na svět mnohem později. Babička, jak jsem se již zmiňovala dříve, měla bratra v Austrálii, který psal na Vánoce dopisy a sliboval už brzkou svobodu. To byla tradice. V tom jsem vyrůstala. Při poslechu hlasu Ameriky s dědou na chatě jsem vnímala americké písně a doma zpívala častušky s mámou.
V její rodině se tomu věřilo. Moje vnímavá duše byla odmalička hodně rozpolcená. Tatínek si neplatil ani odbory, aby se nedalo říci, že je organizovaný a mamka zas propagovala pionýry. Nebylo to nějak vehementní, jí to prostě přišlo normální. Vedena k lásce k masám se někdy přidala a pak už to tak bylo. Bývala kolektivní. Kolektivní duch jí ale opustil, když si na ni vzpomněli při zimní kalamitě po operaci žlučníku. Došlo jí, že jindy jim za návštěvu nestála. A vystřízlivěla. Když měnila zaměstnání, zapomněla se jaksi přeregistrovat a zapomněli na ni úplně. Na tu informaci vyhlásila embargo a vydržela s ním dodnes. S takovou výbavou ducha člověk nemá jasno nikdy. Zajímalo by mne, na čí stranu by se kdo přiklonil. Vybrat si, kdo má pravdu, zda dědeček, či strýček, mamka a babička nebo snad prezident, není jednoduché. Přestala jsem to řešit. Moje cesta byla někdy klikatá, naštěstí se mi podařilo vybrat zatáčky, i když už hrozil náraz. Nikomu nemá cenu vymlouvat přesvědčení. Na vše si musí člověk přijít sám. Politiku jsem v dětství vnímala, jak uvedeno výše. A ještě záběry vítání soudruhů, kdy se rozeběhli muži, aby se před kamerami dlouze líbali. Svého času se říkal tento vtip: Když se sejde Brežněv s Husákem na letišti, obejmou se a do jednoho ucha řekne: Cos mi přivez? Do druhého: Kams to dal? Toto bylo něco, co nebylo pro uši dětí. Za podobné vtipy býval kriminál.
V její rodině se tomu věřilo. Moje vnímavá duše byla odmalička hodně rozpolcená. Tatínek si neplatil ani odbory, aby se nedalo říci, že je organizovaný a mamka zas propagovala pionýry. Nebylo to nějak vehementní, jí to prostě přišlo normální. Vedena k lásce k masám se někdy přidala a pak už to tak bylo. Bývala kolektivní. Kolektivní duch jí ale opustil, když si na ni vzpomněli při zimní kalamitě po operaci žlučníku. Došlo jí, že jindy jim za návštěvu nestála. A vystřízlivěla. Když měnila zaměstnání, zapomněla se jaksi přeregistrovat a zapomněli na ni úplně. Na tu informaci vyhlásila embargo a vydržela s ním dodnes. S takovou výbavou ducha člověk nemá jasno nikdy. Zajímalo by mne, na čí stranu by se kdo přiklonil. Vybrat si, kdo má pravdu, zda dědeček, či strýček, mamka a babička nebo snad prezident, není jednoduché. Přestala jsem to řešit. Moje cesta byla někdy klikatá, naštěstí se mi podařilo vybrat zatáčky, i když už hrozil náraz. Nikomu nemá cenu vymlouvat přesvědčení. Na vše si musí člověk přijít sám. Politiku jsem v dětství vnímala, jak uvedeno výše. A ještě záběry vítání soudruhů, kdy se rozeběhli muži, aby se před kamerami dlouze líbali. Svého času se říkal tento vtip: Když se sejde Brežněv s Husákem na letišti, obejmou se a do jednoho ucha řekne: Cos mi přivez? Do druhého: Kams to dal? Toto bylo něco, co nebylo pro uši dětí. Za podobné vtipy býval kriminál.
Naštěstí nás to nepotkalo. Vtipům se smáli všichni, bez rozdílu vyznání. Podobné to bývalo i ve škole, kdy po oslovení „paní učitelko“ přišla odpověď: „Příště mi říkej soudružko, to se musí.“ Ale stejně všechny učitelky slyšely na paní. Pokud se pamatuji, ve škole politika jinou roli nehrála. Někdy v osmé třídě se stalo, že byla kontrola triček, zda nemají nápisy. Ale toto byla spíše výjimka, větší důraz byl kladen na délku vlasů, zejména u chlapců. Dívky mívaly pravidla mírnější. Džíny byly opravdu výjimkou. Mívali je tak 2, 3 děti ve třídě. Já svoje první vybojovala někdy na konci základní docházky, kdy přišel dárek od strýčka v podobě bonů do Tuzexu a ostatní babička sehnala načerno. Sestra potřebovala pochopitelně také. V té době už bylo neúnosné chodit v tesilkách. U nás v rodině, kde všechno možné ušila babička, jakékoli modely, byla vzácnost mít obyčejné tričko z bavlny. Natožpak džíny, které se nedaly sehnat a ještě za tak hříšné peníze. Vše se ale podařilo, protože bez nich bych byla úplně znemožněná. Představa, že budu nosit nadosmrti tesilky byla rovna společenské sebevraždě. Čtenář asi pochopí, že doba nebyla jednoduchá.
Mandarinky, ananas a fíky jsme mívali, protože maminka pracovala v oboru potravin a tam spolehlivě fungoval směnný obchod. První džíny jsem pořídila za 110 bonů a 10 kotlet. Okamžitě putovaly do vany, kde jsme je drhly se sestrou kartáčem, aby vypadaly obnošené. Později se nám podařilo přemluvit babičku, která odeslala žádost strýčkovi. Ta se propadala hanbou, když posílala do Austrálie prosbu o džíny. Za půl roku přišel balíček a v něm dvoje úzké džíny - trubky. Strýček se stavil v roce 1969 a o džíny jsme ho požádali o deset let později. V mezidobí nás neviděl, neznal ani velikost. Poslal dvoje džíny pro nás a ještě jedny pro tátu, jehož velikost odhadl přesně. My se sestrou napjatě narvaly nohavice na sebe a nemohly dopnout zip. Bývaly jsme krev a mlíko. Oblékly jsme je až vleže a od té doby začala etapa nového oblékání. Obrovské zklamání nastalo, když se džíny ukázaly úzké, zatímco tady zrovna frčely zvony. Nakonec jsme se s tím smířily a džíny se roztáhly. Tuším, že mne neopustily až do maturity. Poctivá zápaďácká výroba.
Mandarinky, ananas a fíky jsme mívali, protože maminka pracovala v oboru potravin a tam spolehlivě fungoval směnný obchod. První džíny jsem pořídila za 110 bonů a 10 kotlet. Okamžitě putovaly do vany, kde jsme je drhly se sestrou kartáčem, aby vypadaly obnošené. Později se nám podařilo přemluvit babičku, která odeslala žádost strýčkovi. Ta se propadala hanbou, když posílala do Austrálie prosbu o džíny. Za půl roku přišel balíček a v něm dvoje úzké džíny - trubky. Strýček se stavil v roce 1969 a o džíny jsme ho požádali o deset let později. V mezidobí nás neviděl, neznal ani velikost. Poslal dvoje džíny pro nás a ještě jedny pro tátu, jehož velikost odhadl přesně. My se sestrou napjatě narvaly nohavice na sebe a nemohly dopnout zip. Bývaly jsme krev a mlíko. Oblékly jsme je až vleže a od té doby začala etapa nového oblékání. Obrovské zklamání nastalo, když se džíny ukázaly úzké, zatímco tady zrovna frčely zvony. Nakonec jsme se s tím smířily a džíny se roztáhly. Tuším, že mne neopustily až do maturity. Poctivá zápaďácká výroba.
